Ty nemáš děti? Ptala se spolužačka Hanka na srazu. Buď ráda. Ani nevíš, jak je těžké mít dítě. O nic jsi nepřišla, opravdu. Máš úžasný život!
Jana se trochu zastyděla. Nic o něm neví, o tom báječném životě. Myslela si, že ho žijí ti s rodinami.
Nakukovala tajně do kočárků a snila o tom svém. Až jednou i ona bude mámou. Může snad za to, že nepotkala nikdy muže, s kým by chtěla dítě a bylo to oboustranné?
Ve svém nitru cítila, že to jednou přijde. V duchu hladila malé hlavičky svých dětí a viděla, jak je balí do deky. Ten největší poklad milující mámy.
Tohle však Hance neřekla. Byl to její sen. Každý chce přece to, co nemá.
Vzpomněla si na svou kamarádku Jiřinku. Jak ta dokázala nádherně hovořit o svých dětech. Výchovu zvládala na výbornou. S láskou i respektem. Děti nebyly ani trochu rozmazlené. A ona pro ně byla vším.
Pro Janu byla životní koučkou, dokázala si se vším hravě poradit. Zatímco ona byla tak trochu hlavou v oblacích, Jiřinka ji držela při zemi. Vnímala realitu, i to za tím. A to Jana na ní moc obdivovala.
Nikdy by se jí nezeptala, proč nemá děti. Věděla, jak moc je to citlivé téma pro ženu, která děti velmi miluje.
A děti milují zase ji. Natahují na ni ručky a mávají, cítí, že Jana má nějaké neviditelné spojení s tajemnem, které znají jen ony.
Zvláště v období vánoc. To kouzlo musíš mít v sobě, říká a miluje ticho, hvězdy, sněhové vločky a čekání na Ježíška.
Miluje pohádky a čas pohody.
V tomhle jsme přece všichni stejní.
Děti, i my dospělí.
