Muž od ledové hory II.

Neboj se, jsi tu v bezpečí. Jak dlouho se zdržíš? Jsi mým hostem, příteli. Jen na tobě záleží, kdy budeš chtít odejít...

Vítr v horách zvonil v uších i ve stromech, zpíval o novém životě. Takovém, který by stálo za to žít. 

Jak se jmenovala ta dívka ze snu? 

Sluneční svit. 

Takové má jméno? 

Ano.

Já jen, že jsem neviděl její tvář. 

Ještě nejsi připraven, chlapče. Nevadí, že ti ještě neříkám muži? Jako pravý muž bys musel projít mnoha zkouškami. 

Podivil jsem se. Neznámý společník o mne ví víc, než já sám. Zajímal mne stále víc a víc a ta dívka ze snu... Chtěl jsem, aby přišla znova.

Jaká vlastně je a proč nemohu vidět její oči, znovu jsem vyzvídal. 

Víš, její pohled by tě spálil. Nejsi ještě přivyklý na tolik světla. Nemyslím to zle. Ona to ví, moc dobře. 

Zná tě. Už dlouho, velice dlouho. Aniž o tom víš. Dočkáš se, jednoho dne všechno pochopíš. 

To je zvláštní. Ten svět je tak malý. Všichni jsme propojení neviditelnou silou a nikdo to netuší, jinak by snad...

Probudil mne laskavý pohled nového přítele. Chtěl si se mnou povídat. Prý bude o čem.

A tak jsme si spolu lehli na kožešiny a zabalili do starých, vlněných dek, které voněly ohněm a příběhy dávných věků. 

Jakoby se zastavil čas. Zapomněl jsem, že jsem chtěl volat pomoc na opravu auta, zapomněl jsem i na to, že vůbec auto mám. Mobil zůstal na dně tašky a na ten jsem si nevzpomněl už vůbec. Chtěl jsem jenom slyšet praskot ohně, cítit vůni lidského tepla a milých slov. Nic víc. A co nejdéle. 

Sotva jsem se příjemně nořil do vyprávění a poslechu, znovu jsem usnul.

Dívka, kterou jsem už znal, se vracela. Ne, ještě ti nezjevím všechna tajemství. Nemohu, jsi odpovědný za svou cestu, Petře.

Už podruhé mi řekla jménem, musí mne znát. Proběhlo mi hlavou. Moc dobře mne musí znát. A já? Znám  tu dívku? Kdo ví...

Probudil jsem se. 

Můj společník už na mne čekal s čajem z jehličnanů. Ten měl ale sílu! 

Ano, právě o síle bude naše pokračování. Jsi ještě pořád slabý, chlapče. 

Jak to víte? 

V tvých očích vidím všechno a ještě mnohem víc. Ale nebuď tolik zvědavý. Spíše se ptej, co dělat, aby se tvé vyzařování zvýšilo a nabyl jsi větší odvahy. Budeš ji potřebovat na své cestě bojovníka. 

Bojovníka? 

Ano, bojovníka Světla. 

Páni, já mám misi!

To máš a pořádnou. Ty to stále nevíš? 

Pojď ke mně. Dej mi ruku. 

Jeho dlaň byla jak tisíce jiskřiček, cítil jsem teplo ve svém srdci. Už dlouho jsem nic takového neprožíval.

Dnes ti dám první lekci. Pokora a bdělost, to budou přátelé tvé síly. 

Zavíraly se mi oči. Ach, kolik lekcí ještě bude potřebovat tento mladý muž, světelný paprsku, probuď jej, prosím...

(Příběh ještě nekončí)