Co se dá zažít večer v malé vesničce u Prahy, v sále sokolovny, když to rozbalí Vláďa Mišík a jeho host Jamie Marshall?
Něco nevídaného. Excelentní večer dvou umělců, dvou opravdových duší, které vás vezmou do jiného světa.
Takový nářez jste dlouho neslyšeli. Kluci, věkem už trošku odrostlí, nám ukázali, co v nich stále dřímá. Neuhasitelná vášeň pro hudbu a zpěv. Radost ze hry. Dali do toho všechno.
Atmosféra v sále byla nepřekonatelná. Lidé aplaudovali vestoje.
A vy tam tak vzadu sedíte a říkáte si, cožpak to takhle nemohu rozbalit i ve svém životě? Cožpak nemám také tu sílu?
A vidíte, že to jde, hrát zase naplno, ať jste v jakémkoli věku.
Prostě nám byli všem vzorem.
Hudba je lék. Hudba je něco neuchopitelného, přesto tak opravdového, když se dělá srdcem.
Jamie zpíval a vy jste se najednou ocitli někde v pokoji u krbu a tančili se svým milovaným. Okamžitě vám vdechl vzpomínky. Takovou úžasnou náladu, kterou jste nechtěli opustit. Bylo to ve vás. Hřálo to u srdce a tančilo s vámi, bylo vám dobře, jak dlouho ne.
Ani pan Mišík, kterého jste slyšeli na Portě, když vám bylo osmnáct, se vůbec nezměnil. Když zazněla píseň, Láska je jako večernice, všem běhal mráz po zádech…
I po těch letech, kolikrát to jen už zpíval a pořád tak krásně. Tohle nepřestanu obdivovat, tu výdrž a profesionalitu.
Jeden z nejkrásnějších večerů tam, kde byste to nečekali.
Jak je to ostatně se vším v našem životě.
Díky, osude.
