Lekce soucitu?

Kamila přijela za mámou na venkov. Jak dlouho už tu nebyla? Vzpomíná, co všechno spolu v mládí prožívaly...

Bože, to letí, tolik se odcizily, málem si dnes nemají co říct. Je možné, že člověk se časem může tolik proměnit? 

Sedla si na zahradu a začala tiše vzpomínat. Chtěla s mámou znovu po letech prohloubit svůj vztah. 

Najednou byl večer, vzduch voněl jako dřív. Zasnila se...

Vyrušil ji až křik slepic, které se ukládaly ke spánku. 

Kuna! Právě zakousla jednu z nich. Okamžitě zasáhla. Kunu odehnala, ale proboha, co ta jedna ze slepiček? Celá potrhaná, kape z ní krev, kůže vpředu z ní visí, ztrácí vědomí? Skoro už nedýchala. 

Kamila se nerozmýšlela ani chvíli, slepičku zabalila do hadříků, obvázala rány, i z jitrocele připravila obklady...

Tu noc nemohla ani usnout.

Slepička nejedla, také nespala, vypadalo to skoro beznadějně. 

Co se ale nestalo, jedna z družek, snad "slepičí" kamarádka, byla té ublížené stále po boku. Dnem i nocí. 

Zahřívala jí, vyzobávala z peříček stroupky a slepička na tom byla den ode dne lépe. Rány pomalu srůstaly, peří se obnovilo. Dokud nebyla úplně v pořádku, tak ji její družka neopustila na krok. 

Kamila také neodjela domů. Vzala si dovolenou a pozorovala obyčejný, ale silný příběh z kurníku. 

Mezitím si po večerech povídala s mámou a jejich vztah se po létech znovu obnovil. 

Jeden by neřekl, co takové večerní dobrodružství s kunou může všechno způsobit!