Byla jsem dítě, které nikoho nemělo. Moje největší přání? Darovat dítěti domov. A jak jsem mu četla pohádky, jak jsem děťátko hladila, objímala, masírovala, vařila, smála se i plakala, najednou se uzdravovalo i mé vnitřní dítě.
Stýská se mi po dětech, řekla jen tak mezi řečí kamarádka. To víš, jsou tak daleko a já nevím, kdo by mi po cestě do ciziny, překládal.
Napadlo mne, že by snad stačil překladač...
A co ty?
Mně se stýská po dětech, které jsem nikdy neměla.
Tak to je horší, s tím bys měla vážně něco udělat.
Najednou jsem měla jasno a hned jsem vymyslela skvělý plán.
Byla jsem už dlouho sama, na co vlastně čekám?
Celou noc jsem nespala.
Začala jsem řešit, co by obnášela adopce. Normálně celý proces trvá tak 3,4 roky. Formálně jsem měla vše připraveno.
Pak se stala zvláštní věc. Najednou se objevila holčička, kterou vrátily zpět do dětského domova. To prý děti nejhůř nesou, bojí se dalších návštěv. Jako bych to tušila!
Už jsem jí docela dlouho připravovala domov v pokojíčku i v mém srdci. Zabojuji, jak to půjde, slíbila jsem sama sobě.
Mé vnitřní dítě ožilo, máma ve mně se chystala k akci. Nastal den D. Srdce mi tlouklo, vzala jsem do tašky nějaké hračky, věřila jsem, že jsem tu pro ni.
Byla jsem rychlejší, než vítr. Alenka už na mne čekala. Drobná dívenka s velkýma očima, úplně jako já, když jsem byla malá.
Ta podoba, problesklo mi hlavou. Zamyšlená holčička se na mne usmála, nebo se mi to, alespoň tak zdálo.
Ahoj, podávám jí ruku. Dobrý den, ozvalo se tiše. Sklopila oči.
Víte co, běžte si popovídat do návštěvního salónku, mrkla na nás jedna z tet.
Zůstala jsem tam celý večer. Měly jsme obě dvě pocit, že jsme se konečně našly.
Jaké bylo léta mé největší přání?
Ano, být tu pro své dítě. Všechny přání se plní, jen se člověk musí někdy, vážně hodně snažit.
Mé vnitřní dítě bývalo kdysi hodně smutné, ale dnes, když jdu večer do pokojíčku, přikrýt svou holčičku, jsem ta nejšťastnější máma na světě. Jak moc se dokážeme smát! Jak rády si společně povídáme.
Když jsem psala tuto povídku, zrovna v televizi běžel film - Mateřská pouta.
Cituji:
"Dříve jsem si myslela, že mít rodinu je mimo mé možnosti. Bála jsem se být zranitelná, místo toho jsem zvolila samotu, kde mým jediným zvukem byly prsty na klávesnici, nebo večeře pro jednoho. Teď chystám večeři pro tři. Kde dřív byly jen mé myšlenky, jsou teď zvuky hovoru a smíchu.
Častokrát si myslíme, že jsme příliš rozlámaní, aby se to dalo spravit. Ale láska je alchymie, ve které se i ty nejmenší ztracené kousky zase spojí v jeden celek."
Díky ní máme naději, že všechny příběhy mohou nakonec dopadnout dobře a jestli nedopadly, tak ještě není konec.
PS: Inspirováno jedním z nich.
