Kristýnčin sen

V jednom domečku na hrázi rybníka bydlela dlouhá léta panenka Kristýnka. Když přišla do rodiny, všichni ji obdivovali. Její dlouhé, kudrnaté vlásky, nádherné rty a velké oči. Šaty z hedvábí a něžného tylu s překrásnou mašlí.   

Kdepak jsou ty časy! Kdy vesele skotačila, byla středem pozornosti a všem se líbila. Byla královnou plesů, měla spousty nádherných šatů a pro svou holčičku, které patřila, byla vším...

Dnes leží na půdě, celá zaprášená, ve staré krabici a přemýšlí o životě. Jestlipak tu budu navždy? Co se mnou jen bude? Odložit starou panenku, to pro děti není nic mimořádného. I když to bolí.

A protože už uběhlo opravdu spoustu let, majitelka panenky už nebyla holčičkou a na svou dětskou hračku dávno zapomněla. 

Dnes už byla maminkou a kolem ní se proháněly dvě rozdováděné dívenky. Chtěla je trochu uklidnit, tak řekla: "Milé dámy, dnes mi pomůžete uklidit půdu, uděláme si podkrovní pokojík, co vy na to?" 

To se sestřičkám tuze líbilo, byly tím nápadem úplně posedlé, od té chvíle myslely jen na nový pokojíček.

Panenka v krabici uslyšela rámus. "Co se děje? A kdo to stoupá po schodech? Že by mne snad někdo vysvobodil?" Tajně si to přála už dlouho...

Toužila po jiném životě. Chtěla znovu mezi lidi, najít svou krásu a pocítit zájem, jako dřív. Nosit zase zářivé šaty, česat se a líbit se. To byl její sen.

"Jů, mami, co je v té krabici?" Maminka už zapomněla. "Ani nevím". 

Holčičky se horlivě vloupaly do velké krabice se spoustou látek, mašlí a sponek. "Panenka! Znáš ji?"

Maminka se skoro zastyděla. "Víte holky, to bývala moje nejmilovanější hračka". A šla dál vyklízet půdu. 

Holčičky mezitím spřádaly plán. "Co kdybychom tu máminu panenku znovu oživily? Kdo by měl větší radost, panenka, nebo máma?" 

Kristýnka zamrkala očima. Tolik se těšila, že byla znovu nalezena a už brzy jí začne úplně nový život!