Poprvé jsem viděla film Karel. Překvapil mé očekávání. Rázem tu nebyl fenomén Karel Gott, ale obyčejný člověk s velkým srdcem. V jeho očích bylo vše.
Film je natočen s obrovskou citlivostí. Mistrova upřímná výpověď, jeho profesionalita, nesporný pěvecký a herecký talent, šarm. Do poslední chvíle.
Jeho lidský přístup vhání slzy do očí. Film vypráví příběh o životě ze síně slávy, i o tom nejobyčejnějším, doprovázeném už nemocí. Jakoby to vyprávěla Karlova duše z obláčku.
Tím, že nám bylo umožněno se podívat i ke stolu, kde se slavily narozeniny, či probíhaly přípravy na vánoce, dostal film rodinný nádech.
Rázem tu nebyl fenomén Karel Gott, byl tu obyčejný člověk s velkým srdcem. V jeho očích bylo vše.
Vážil si každé poslední minuty, dokument zachycuje slzy umělce, které vám navždy zůstanou v paměti.
Najednou se díváte na život jinak a říkáte si, jak pošetile se někdy k životu ještě stavíte. Jak pomíjivé všechno je, a co vlastně po nás zůstane.
Vůbec netuším, kde vzal Karel Gott tolik energie na svá vystoupení. Zřejmě ho podpírala jeho píle, skromnost a nebesa.
Jak se prolínaly ukázky z koncertů s návštěvami nemocnice, máte pocit, že chodíte za ním, jako za svým tátou. Jeho humor, takt a férovost vám nedá zapomenout.
Film končí pietním rozloučením, národ opravdu plakal.
A možná, že někde na obláčku, tomu všemu přihlíží Karlova duše a jen se tak tiše usmívá.
S pokorou. Tak, jak to uměl, jen ON.
PS:
"Lékař mi řekl, že si musím uvědomit, že nikdo z nás nemá osud plně ve svých rukou.
Řeknu vám, štěstí si vás možná najde, jen na jeden jediný den. A ten nesmíte propásnout."
