Na takové zahradě se cítím dobře. Žádný honosný nábytek, žádné nákladné pergoly a tak podobně. Lidé sedí na starých židličkách, jaké vidím na obrázku, nebo na zemi nebo na špalcích. Kdo chce, zpívá. Může být i ohýnek a na něm opečené vuřty na klacku. Hraje harmonika a také kytara. Kdo chce, zpívá. Třeba tuto: "Budou hvězdy, jako tenkrát, až tě v očích zabolej, celou noc jim bude zpívat jeden blázen - Toulavej..."

Jé Jarmilko, Toulavej. To byly časy... Ano. Přesně tak. Vzpomínám si.

Nádech a výdech.... Můj bratranec miloval tahací harmoniku a od dětství na ni hrával, v dospělosti na zábavách, na oslavách, nádhera. Je škoda, že mi nechce už zahrát, nějaká zbytečná řevnivost, závist, zloba, nevím, On takový není, přebírá na sebe zlobu od někoho jiného, škoda. Nádech a výdech....

Ano, nedávno jsem slyšela větu - Co řešíš? Vždyť je to jen nádech a výdech. Nic víc, nic míň, Ivi.