Klaun na cestách

Strach z opuštění se projevuje žárlivostí, připoutaností, závislostí. Nebo snad ne? Dnes jsem o tom přemýšlel. Co mne tak spolehlivě dokáže naštvat a proč.

Provází mne celým životem. Už od raného dětství. Jako dítě jsem býval hodně nemocný a pobýval v nemocnici. Ještě jako malé miminko. Máma tam nesměla, nebo kdo ví, jak to tenkrát bylo. Vůbec netuším, jak se sedmiměsíčnímu dítěti vysvětlí, že strach, co zažívá, je iracionální a máma ho neopustila, jen je zkrátka někde jinde a nikdo neví, na jak dlouho. 

?????

A když v noci bude plakat, tak ho možná nikdo neuslyší a neobejme. Ani druhý den ráno, ledaže by si to pohlazení nějak vynutilo. ( A to by vůbec nemusel být špatný nápad).

Možná to dělám dodnes. 

Vždycky mne zajímala psychologie, už na škole jsem četl knihy, které mé spolužáky absolutně iritovaly. Docela se smáli, co to mám pod lavicí za literaturu. Ale mně to nevadilo, nebo jsem se alespoň tak tvářil. Byl jsem totiž třídní šašek. Tuhle masku jsem nosil ještě nedávno. Nějak mi pomáhala přežít. Všechno byla legrace a když nebyla, tak se zkrátka "udělala" ...

Vůbec ta maska smíchu je skvělá věc. Všichni si myslí, že jsi v pohodě a dají ti pokoj.  I ty, co ti chtějí ublížit, rozesměješ a je to. Odzbrojíš je. Funguje to. 

Jen si tu legraci musíš udělat ze sebe, ne z nich. Oni pak mají lepší pocit. A mají tě rádi. Ne kvůli tobě, kvůli tomu, že nikdy nezkazíš žádnou legraci. 

Nikdy se takhle nezasmáli jako s tebou, vzpomínají ještě roky.

Tak si vezmeš svoji masku klauna a jdeš dál. 

V práci se taková šaškovská čepice taky hodí. Rozesměješ ředitele, nebo finanční kontrolu. Ztratí pozornost a je to. Ještě kávičku? Nakonec tě pochválí, účty jsou v pořádku. I ekonom může mít smysl pro humor. 

Někdy ho mít musí. Znáte ten vtip? Proč se účetní dožil tak vysokého věku? Jedině proto, že absolutně ignoroval zákony a účetní metody. To ale nikomu neříkejte, to byl vážně jen vtip. No, i když. Kdo ví? 

Strach z opuštění fungoval i tady, tak moc jsem byl připoutaný k šéfovskému křeslu, že jsem neuměl odejít. I když jsem kolikrát chtěl. Nakonec se naše firma přihlásila do konkursu, takže bylo rozhodnuto.

Byl jsem poslední, kdo pracoval ještě po zavření a v úplném tichu seděl nad účetnictvím. Bylo mi vážně smutno. 60 lidí tu najednou nebylo a šašek v tu chvíli nefungoval. Konec představení, vážení. 

Komunikoval jsem jen s právničkou a ta byla externí. No, zase jeden konec, jedno totální opuštění!

Možná se podivíte, ale kam jsem šel, tam po nějaké době firma skončila. To přece není samo sebou. Jako by to snad byl můj osud. 

Sotva něco začalo a hezky pokračovalo, najednou tu byl nečekaný "Happy End".

Tuhletu zvláštní opuštěnost jsem prožíval i v osobních vztazích. Byl jsem se všemi, ale v podstatě vždycky sám. Pořád jsem se někde loučil, cestoval, stěhoval. A začínal pořád znova. 

A dneska? 

Ano, jsem zase na novém začátku. Říkám si, chlapče, nic si z toho nedělej, nejsi sám. 

Vždyť se podívej, jak to kolem tebe vypadá. Jestli jsi někde na cestě, ztratil svou starou roli klauna, nevadí. 

Možná ta nová identita ji už nebude potřebovat. 

Jestli míváš pocit, že tě vždycky po určité době všichni opustí, tak prosím neopouštěj alespoň ty sám sebe. To by nebylo fér. 

A víš ty co, usměj se, aby ti to nové autentické Já vydrželo. 

Protože opustit své šťastné Já, už vážně nechceš!