Jitka si prohlížela fotografie z maturitního ročníku. Jak moc se všichni změnili? Bylo to všechno jen otázkou času, nebo si každý člověk píše svůj životní příběh sám?
Na sraz po dvaceti letech se moc těšila. Některé tváře už skoro zapomněla, jiné jí byly blízké pokaždé, když si na ně vzpomněla. Koupila si hezké oblečení, chtěla zapůsobit. Ukázat, že na sobě pracovala. Dokázala známou firmu postavit znovu na nohy. Manžel byl ředitel, ona manažerka.
Přijela luxusním vozem, ze kterého spolužáci nemohli spustit oči. Přivezla i několik fotografií anglického domku, kde nyní bydlela. A dětí, které jakoby jí z oka vypadly. Hořela nedočkavostí, jak se bude cítit mezi ostatními. Bude na tom někdo líp? Problesklo jí hlavou. Vždycky chtěla být výjimečná a dávala na obdiv své ambice uspět na výbornou. Stejně jako ve škole. Vůbec se nezměnila. Vlastně to nikoho ani nepřekvapilo.
Manžela jeden čas poslala i na mateřskou dovolenou. Ať si zkusí, co je to mít děti 24 hodin denně. Pravdou bylo, že manžel velmi rád vyměnil domácí prostředí, opět za společenský ruch ve firmě. Zajistil výkonnou chůvu, neboť dvojčata dala zabrat všem. Jitka měla podnikatelského ducha a tak mateřské povinnosti často s úsměvem delegovala. Děti jsou už větší, už mne tak nepotřebují, říkávala. (Člověk když chce, tak si omluví všechno.)
Faktem bylo, že v noci někdy přemýšlela, zda je to tak správné, nebo ji žene jen vidina perfektní rodiny se všemi jistotami, které jí dávaly často domnělou převahu nad druhými. Věděla, že je silná a dost toho zneužívala. I doma působila povýšeně, ale rodina jí to tolerovala. Do určité míry. Zatím se dělo vše podle ní.
Kdyby v té době navštěvovala psycholožku, což ji ani nepadlo, řekla by jí, jestli si je vědoma, že manipuluje s okolím. Že se jí to jednoho dne vymstí. A aby se jednou nedivila, že se děti nepozorovaně vytratí z domu a bez hlubší citové vazby, kterou nikdy s nimi nenavázala, se velmi omezí styk s nimi. Manžel to také donekonečna nebude trpět a může se rozhodnout, že chce žít jinak. Příliš ambicí a tlaku nevydrží nikdo, ani ona sama.
Ale, kdo by se zabýval takovými úvahami, no řekněte, zrovna dneska večer!
Dnes je na srazu za hvězdu a září, jako žádná jiná.
Až pojede v noci domů, bude mít pocit, že se má ze všech nejlépe. Prostě super! A ve zpětném zrcátku bude vidět osvětlenou hospůdku spolužáků, jak někteří jen smutně pokyvují hlavami. Proč vlastně? Ani se raději neptala.
Kolik lidí má to, co ona? Netuší. Fakt byla nejlepší? Alespoň se tak vážně cítila.
Dnes večer...
Malinká obava na chvíli překryla tvář, až se polekala.
Jak dlouho štěstí potrvá?
