Jsi pořád moje princezna

Napsal jsem dcerce přání k narozeninám. Jenže se ani neozvala a když se potkáme na ulici, dělá, že mne nevidí a rychle přechází na druhý chodník. Vůbec nevím, proč.

Dcerku Natálku mám z prvního manželství. Teď se mi v novém vztahu narodil syn Tadeášek.

Nejstaršímu je dnes už třicet. Dětství jsem s ním moc neprožíval, býval jsem často pryč a mládí tohle bere jinak.

Natálku jsem si však vychutnával. Přišla nám do života jako dárek.

Věnoval jsem jí veškerý svůj volný čas. Výlety, to byl náš společný koníček. Zoologická zahrada, technické muzeum, procházky, dobrodružné výpravy. Aquapark, dovolená.

Byla vždycky úplně nadšená, milovali jsme to. Teď mi to chybí a má holčička ještě víc.

Víte, když se rozejdete s partnerkou, tak to za čas přebolí, ale dítě, zvláště dívenka, tu jen tak nepustíte. V noci se mi o ní zdá, jak mi utíká a já ji nemohu dohonit. Mám strach, že mi uteče její dětství.

Možná v noci pláče, stejně jako já. Byla pro mne všechno a já byl muž jejího života. To přece každý táta zná.

Někdy jen tak přemýšlím, jak k sobě zase najít cestu. Co se jí asi v té  hlavičce může odehrávat za představy a proč už v nich nejsem já...