Kdo určuje pravidla, jaká bych měla být? Co bych měla říkat, dělat, proč tak a ne jinak. Vážně – kdo? Co dělá hodná holka, či žena? Snaží se, aby jí ti druzí měli rádi? Aby si vysloužila pochvalu?
Aby byla paní Dokonalá pro pana Dokonalého? Nebo snad tou Pravou pro pana Pravého?
Prosím Vás.
Už mě vážně nebaví, takto přemýšlet.
Jaká bych měla být? Jak bych měla vypadat? Co se ode mne očekává?
JSEM, JAKÁ JSEM.
Hodně naštvaná, když mi lidé mluví do života.
Protivná, když mi někdo ublíží.
Oddaná a milující, když cítím spříznění duší.
Jsem upřímná, což někdy může dost bolet.
V některých věcech nepoučitelná.
Nejsem vždycky jenom pozitivní a učím se být přizpůsobivější, nikoli lehce manipulovatelná.
Jsem klidná vodní hladina i spontánní výbuch energie. Obě polohy jsou fajn.
Je dobré vše přijmout a učit se dál.
Mít pod kontrolou svoje pocity? Ano, ale já je chci cítit! Emoce jsou pro naši ochranu.
Bolí to? Tak ať!
Nemusím to vracet stejně, stačí vědět, jak příště nastavit hranice.
A co mé volání duše o pomoc? Když nejsem v pohodě, má mi to něco důležitého říci.
Kde nejsem v souladu sama se sebou? Kde je napětí, rozpor?
Chci cítit, že dokážu rozeznat faleš od pravdy a přes všechny těžkosti stále věřit, že nakonec všechno dobře dopadne.
Chci vědět, že já nejlépe poznám, co pro mne není k užitku.
Chci důvěřovat svému nitru a ne různým dogmatům.
Uvědomuji si, kolik věcí z minula už dávno neslouží a brání v růstu.
A že je potřeba vyjít ze své ulity.
Chci posouvat své limity, dát si laťku výš a cítit, že nejsou žádná omezení, jen ty, které si klademe sami.
Že všechno je možné díky JEDINÉ SÍLE, která je tu stále s námi.
Jen se jí otevřít...
