Jediný den

Jsem malířka a každý rok pořádám výstavy. Na jedné z nich jsem potkala záhadného cizince. Nemohl ze mne spustit oči, jak později říkal. Mávl jen na taxi, ať jede...

Od té doby jsme se začali vídat častěji. Vzal mne na výlet k moři, na hory, vybíral úžasné destinace.  Létali jsme soukromým letadlem po celém světě. Nikdy jsme se nebavili o budoucnosti, užívali jsem si okamžiky štěstí a nechávali vše plynout. Líbilo se mi, že na nic nespěchal, jakoby to nejlepší mělo teprve přijít. 

Jenže najednou byl pryč několik měsíců a já o něm neslyšela. Stýskalo se mi, ten muž měl něco, co se nepotkává každý den. Šarm, charisma a magickou auru. Přitahoval mne jako magnet. 

Asi po půl roce zvoní telefon. Co děláš dneska večer? Připrav se, za dvě hodiny odlétáme. 

Dokázal překvapit a já se nechala strhnout jeho bláznivým nápadem.

Nikdy jsem neměla tak rychle sbaleno. Těšila jsem se. 

Byl přesný. Choval se, jako bychom se viděli včera. Ničeho se neboj, lásko. Buď mým hostem a schody posypal plátky růží. 

Voněl jemným parfémem vzácnosti, ne každodenností. 

Na jak dlouho tentokrát? Usmála jsem se. Mám tolik času, kolik jen budeš chtít. Svět je náš. 

V ten moment opouštím všechny starosti a nechávám se hýčkat okamžikem. Cítím neskutečný žár. 

Vybavila se mi píseň - Dotkni se ohně.

Ani nevím proč. Má to souvislost? 

Vše je v mé režii, slyším jeho slova a není to vůbec nepříjemné. Umím si užít luxus a ničemu se nebráním. 

Náhle se ozvala intuice. Kláro, nejezdi. Kdo ví, co tě čeká. Zaplašila jsem ji. Byla tu síla ještě mnohem silnější. 

Hrála si se mnou, provokovala, toužila se alespoň dotknout...

Jedeme!

Užili jsme si příjemný let. Jeden pohled a milování nad oblaky. A to byl teprve začátek!

Skoro jsem nedýchala. Byla jsem zamilovaná. Nevnímala jsem okolí, jen toho jediného, elegantního muže. 

Po přistání jsme se ubytovali v hotelu s výhledem na moře. Silný vítr vítal vlny, šli jsme se projít. Měli jsme jen lehký oděv. Bylo už pozdě, na pláži jsme nikoho nepotkali. Skočili jsme do moře a propleteni jeden do druhého se nemohli nabažit společných doteků. Ať tohle neskončí, pomyslela jsem si skoro nahlas. 

Oči mého záhadného cizince prozrazovaly tajemství noci. Něco chystá...

V hotelovém pokoji jsem byla jako doma. Otevřela jsem všechny zásuvky a dala do nich voňavé prádlo, zabydlela jsem se okamžitě. Ve sprše na sebe nechala dopadat proud teplé vody, v zlatém zrcadle jsem zahlédla krajkový satén. Ucítila jsem jeho něžné paže. 

Tak moc ti to sluší, zasnil se milovaný. Všude byly květiny, šampaňské a ta jeho nepolapitelná vůně!

Mám pro tebe překvapení. Vyber si z jídelního lístku, na co máš chuť. Já to ale neumím přeložit, špitla jsem nejistě. 

Tak víš co? Objednáme to všechno. 

Netrvalo dlouho, postel byla pokrytá místo plátky růží, vynikajícími pokrmy všech chutí a vůní. 

To bylo něco pro labužníka, jako jsem já. V bílé průsvitné košilce jsem se pouštěla smyslně do jídla, s radostí, jako nikdy. Vychutnávala jsem každé sousto, včetně různého exotického ovoce, které jsem viděla poprvé. 

Ozvala se hudba. 

To ne, moje oblíbená, skoro dojatě jsem objala muže jedné chvíle. Pojď tančit...

Vznášeli jsme se pokojem. V krbu plál oheň. Nabízelo se pokračování v jídle i milování. 

Zatáhli jsme závěsy a do rána nevnímali svět. Byli jsme jen my dva. 

Ráno jsme se nedokázali vymanit z objetí, snad jedině plavba lodí nás vylákala ven. 

Když jsem si říkala, že jsem nikdy nezažila nic tak romanticky vášnivého, zazvonil mému společníkovi telefon. 

Jeho tvář najednou pohasla. Musíme se vrátit a to hned. 

Co se stalo? No, já ti to potom vysvětím. Jeho ústa se stáhla do zvláštního údivu a oči, jakoby odcházely jinam...

Nechápala jsem. A ani jsem nechtěla. Pokazit to kouzlo, které jsem ještě před chvílí, měla jasně před sebou. Elektrizující doteky, které jsem chtěla cítit na věky. 

Můj přítel nebyl ve své kůži, nepoznávala jsem ho. Z milovníka s horoucím srdcem se stal najednou pan Nikdo...

???????

Ne, to nebylo to nejhorší.

Po přistání nás čekalo na letišti překvapení. Takové ani můj záhadný cizinec nečekal. Těhotná žena! Žena, kterou prý skoro nezná...

Jeho žena? 

Celá situace se mi emocionálně absolutně vymkla z rukou. Přes slzy jsem neviděla. Popadla jsem své zavazadlo a utíkala daleko, daleko, bez jediného slova, bez ponižujícího rozloučení. 

Ještě jsem se otočila. Paní s bříškem na něj něco křičela. 

A on stál a neříkal pro změnu vůbec nic. Jen v němém úžasu stihl ještě naposledy zahlédnout mou siluetu...

PS: 

Inspirováno vyprávěním