Jedenácté překvapení

Narodit se omylem? Může se to stát? Věřím, že příroda s každým počítá. I když mí rodiče už tou dobou měli deset dětí...

Ale překvapení byli, to určitě. Moc se mnou už nepočítali. Vždyť všechny ostatní děti byly větší a některé již odcházely z domu. 

A já, benjamínek, jsem byl vážně poslední. Užíval jsem si to, ale někdy jsem měl pocit, že se na mne času nedostane...

Byly jsme vychovávaní jako tým. Na sobectví u nás nebyl čas. Všechny děti si pomáhaly navzájem a měly se rády, i když to tak někdy nevypadalo. Ale zlobily jsme spíš jen na oko. 

Vždyť jsme byly skoro samí kluci! 

Dnes jsem už v dědečkovském věku, ale nedávno se mne vnuk zeptal, zda si ještě vzpomínám na mateřskou školku. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka, jak mne tam jednou rodiče zapomněli...

Vážně, až večer počítali v postýlkách s dětmi ovečky, najednou někdo zvolal: "Kde je brácha?"

No a já, kde myslíte, že jsem byl? Doma u paní učitelky, protože si mne nikdo nevyzvedl a také mne nikdo nehledal... 

Je to taková veselá historka, tenkrát mne to určitě ranilo, ale to odpoledne a večer s paní učitelkou stály za to.

Sama děti neměla, takže mi dělala pomyšlení. Dostal jsem hračky jen pro sebe, na jídlo jsem nemusel čekat a nikdo se mi nepletl pod nohama, jako doma. 

Úplný klid, to jsem neznal. U nás bylo stále spoustu křiku a smíchu, i když se rodiče maximálně snažili nás krotit. 

Ale to byla úplně jiná doba. Rodič byl autorita, musely jsme poslouchat, učitel byl vážená autorita a přes to nejel vlak. Jak se říká, ještě stará škola. 

Když vnouček přišel ze školky s tím, že jeho kamarád má 50 autíček a těší se na 51., říkal jsem si, jak se z takového množství vlastně může těšit. My jsme si tenkrát všechno půjčovaly. Neexistovalo, abychom se hádaly. Byly jsme rády za to, co jsme měly.

A hlavně, měly jsme fantazii! Dokázaly jsme si hrát s čímkoli. Říkám si, jestli ty dnešní děti nejsou tak svým způsobem o něco ochuzeny. 

Ale to záleží na rodičích, jaký jim dají prostor i pro svůj svět bez hraček. 

Víte, auto jsme tenkrát také neměli. Vozili jsme rodinný nákup na dvoukoláku. Uvařit oběd pro tolik nenasytů, vůbec netuším, jak to ta maminka všechno mohla stihnout. 

Máma s tátou pracovali v JZD, měli jsme brambory levnější, jablka, zeleninu. Ale i tak. 

Zkrátka dneska je všechno, ale úcta a vděčnost se moc nevidí. Dá se naučit? 

Určitě si nestěžuji. Každá doba má svoje, v dnešní složité, nabité informacemi se někdy člověk moc nevyzná. 

Chce to mít vlastní rozum a držet si odstup od spousty věcí, jenže to vysvětlujte dětem. Každý si musí projít životem pěkně od začátku. 

Já jim přeji, aby se našlo postupně řešení na všechny bolístky světa.

Možná, že na to jednou s ostatními přijdou a já už to budu z obláčku jen pozorovat...