Nová doba vytváří nového člověka. Dává šanci k transformaci, ke změně... Jaký bude náš další příběh?
Záleží na každém z nás. Někdy se zacyklíme a nejde s námi pohnout. Díváme se zpátky a ne a ne najít motivaci jít dál.
Tolik knížek a inspirujících seminářů, ne, tudy cesta nevede. Člověk je přece individualita. A podle toho by se měl řídit. Každý sám za sebe najít vlastní cestu.
Pokud vím, co chci, tak se nějak pomalu na mne nabaluje to správné, cítím to. Pokud ne, stále plavu v nezdaru, neschopnosti se vymanit z minulých zkušeností, které nikam nevedly. I to je však pozitivní zjištění. Vědět, co nechci, co je zbytečné.
Člověk se jednoho dne probudí s myšlenkou, že takhle opravdu pokračovat nemůže.
Cítí, že je zahlcen okolnostmi, které mu neprospívají, věcmi, tlakem společnosti, se kterými nesouzní.
S radami, které nasbíral léta z okolí, si už najednou "neví rady", zatěžují ho. Touží získat jasnější pohled. Sebejistý pocit, že ví, co potřebuje. Už se nenechá jen tak odlákat ze svého záměru.
Usmívá se. Úsměv je prý první počin, když se probouzí do nových ideí, s vírou, která dává křídla a nechává staré odejít.
Již s pevným přesvědčením, že pomalými kroky vybuduje stabilitu, po které tolik touží. Prvotní nedůvěru vymění za příjemné poznání, že nemusí být dokonalý. Že může chybovat. A vzápětí se radovat i z nepatrných kroků vpřed.
Nebuduje úspěch, buduje nové sebevědomí.
Nebuduje neomylnost, nové chyby zas tak nebolí.
Nebuduje důležitost. Našel klid mysli, pocit svobody.
