Jaké si to uděláš, takové to máš?

Obyčejný příběh, jakých jsou stovky kolem. Takový, o kterých se nepíše v novinách a jeden by řekl, že je naprosto nezajímavý. Kdo ale může říci, že lidský osud je jen pírko ve větru? Opravdu není něčím víc? 

Hlavní postava dnešního příběhu, říkejme mu třeba Michal, je postava naprosto reálná. Žádná fikce. 

O to víc, pro mne alarmující. Jako bych slyšela bít hodiny na orloji života. Posuďte sami.  

Dětství muže bylo šťastné už jenom tím, že měl oba rodiče. A i kdyby tomu tak úplně nebylo, z dnešního pohledu to byly chvíle, kdy se sluníčko usmívalo mnohem víc, než obvykle. Kdy se fotky ze školních lavic staly hrdiny své doby, kdy první lásky zářily opravdověji, než všechno, co pak v životě následovalo. Nebo se to jenom zdá? Na ulici si pohrává vítr s lístky stromů a pokračuje ve vyprávění. 

Láska, která přišla posléze, nebyla šťastná. Narodil se syn, bohužel postižený. Michal se s tím nikdy nesmířil, bral to jako své naprosté selhání. Pokračovatel rodu nedostane svému účelu. Proč? Tyto otázky   dopadaly jako stín na vztah dvou bytostí, až je úplně rozložil a jednoho dne už ani nevěděli, zda zůstat, či odejít. 

Vše jakoby vyřešila jedna osudová chvíle, kdy se Míša, úplně poblázněný, zamiloval do své kolegyně z práce. Růžové brýle vykonaly své. Brzský rozvod a šance, vytvořit příběh se šťastnějším koncem. Kdo by odolal? 

Nová paní byla nádherná. Nevěsta v bílém jako princezna z pohádek. Chvíli to tak opravdu vypadalo. Život zalitý štěstím však příliš dlouho netrval. Manžel se přistěhoval a svět se již nezdál tak růžový. 

Bylo třeba se starat také o syna a to se mladé ženě vůbec nelíbilo. Měla děti z předchozího manželství a ty upřednostňovala. Michal býval často smutný. Chodil do zahrady sám a nostalgicky pokuřoval dýmku. 

Zádumčivý výraz nešlo přehlédnout. I sousedé si toho všimli. Nový vztah začal mít opovážlivé trhliny. Další rozvod? Ne, to nepřipadalo v úvahu. Co by to vyřešilo. Napadlo ho, že žena potřebuje více zajištění. Prodal svůj starý dům a peníze dal na její účet. Ani nevěděl, co dělá. Důvěřoval jí, nebo spíše předal odpovědnost? Neuvěřitelně jí podléhal. Zdenička? Vím, že to se mnou myslí dobře, říkával. 

Paní Zdenka si víceméně žila svůj život. Práce, dům, zahrádka, malování na sklo, kamarádky. Michal byl tak trochu mimo hru. Někdy měl pocit, že nemá vlastní domov. Myslím, že se moc nemýlil. 

Stále častěji byl v garáži u své milované Volhy, kterou si kdysi do puntíku sestavil ze součástek. Na to byl opravdu hrdý a jezdil s ní celý život. Na srazu veteránů bylo jeho autíčko úplnou raritou. Auta byly jeho všechno a rád pomáhal i lidem z vesnice. 

S Volhou jezdíval na velké rodinné nákupy, pro Zdeničku a její holky, sám toho moc nepotřeboval, byl zvyklý žít střídmě. Mobil? Ten taky nepotřebuje, vždyť ho má žena, to stačí, ne? 

V obchodě potkal svého syna. Dej mu nějaké peníze, vždyť je to chudák, podívej. Šeptal mu jeho známý, ale Michal dělal, že neslyší. Za svého syna se stále styděl. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč při setkání s ním zažívá tak hluboké pocity viny, kterých se nedokázal zbavit.

Tati, slyšel jakoby zdálky, ale ani se neotočil. 

Zdenička s vrchovatým košem dobrot stála u pokladny. Musí přece zaplatit, ať se má rodina, dobře. 

Čas šel dál a Michalův stín, jakoby se prodlužoval. Byl už dlouho v důchodu. Jediná radost? Sousedé, pro které mohl něco udělat, humor, když vyprávěl občas vtipy, aby rozehnal nepřehlédnutelnou šeď života. 

Fernet do kávy a jeho milovaná Volha. To byla jeho každodenní vzpruha. 

Dny ubíhaly a Michal začínal nějak víc a víc stárnout. Nebýt sousedky od naproti, ani by nevěděl, že žije. Začal zapomínat. Nevěděl, kde je. Kam, co položil. Co vlastně chtěl říct a udělat. 

Pro jeho mladší ženu a její děti byl jen přítěží. Díval se smutně z okna. 

Musíš prodat tu Volhu, Michale, slyšíš? Holky chtějí garáž. 

Na tuhle otázku dlouho nedokázal odpovědět. Jen ten pohled do prázdna jakoby odpovídal za něj. 

Sousedé ho pomalu přestali vídat a ptali se, kam se jen poděl.

Vy to nevíte? Tvářila se Zdenička všelijak. Museli jsme toho našeho taťku dát do ústavu. Nebyl na tom, už chudák, moc dobře. Nebyla s ním žádná řeč. 

Sousedé měli náhle slzy v očích. Bylo jim kamaráda, který jim celý život pomáhal, líto. Rozhodli se, že ho zajedou navštívit. 

Seděl na lavičce, jak ve starém filmu. Vítr si pohrával s jeho vlasy a listí poletovalo kolem. Sluníčko zapadalo. Když uviděl bývalé kamarády, usmál se. 

Nevěděli jistě, jestli je Míša poznal. Ale když se zeptal, co Volha, jestli ještě stojí v garáži, naprosto pohotově jeden z kamarádů odpověděl. 

Míšo, stojí. Ve své plné kráse a stále čeká na tebe.

PS: Celý život pořád na něco čekáme, otázkou je, jak dlouho bude čekat život na nás?