Že tě miluji víc, než svůj život. Zatímco spíš, budu ti vyprávět příběh. V jednom malém městě žila dívka. Odmalička měla hudební talent, hrála na klavír. Její učitelé si brzy všimli, že má zvláštní dar. Dělat druhé šťastnými.
Její prsty se jako motýli dotýkali kláves. Hraješ tak lehce, říkali jí. Hraj pro nás, chceme tě poslouchat. A ona hrála...
Měla také krásný hlas a umělecký přednes. Recituj nám, říkali někteří, vy se to ani nepotřebujete učit. A ona často recitovala.
Hrála v kapele. Hrajte nám. Budeme tancovat. Tenkrát poprvé hrála pro celý sál...
Jednoho dne spadla opona, život ji zavál jinam.
Slýchávala jiné věci.
A nebylo to nic hezkého. Byl to dlouhý čas a její duše, její něha málem umrzla ve sněhové vánici.
Někdy ve snách ještě zaslechla ten hlas, který zpíval a hladil. Tolik se jí po něm stýskalo.
Roky žila jako ztracená. Její kamarádky ze školy ji nepoznávaly, kam se poděla ta bezstarostná a usměvavá víla?
Měla plnou náruč květů, ale neuměla s nimi naložit. Lidé kolikrát dokázali prodat svoje nic za velké peníze a ona, která nevnímala, jakou má hodnotu, se neustále podceňovala.
To, že se s ní dlouho zacházelo jako s Popelkou se na ní hodně podepsalo. Přestala si věřit,
přitom všechny ty roky psala a skládala krásné písně s kytarou, ale málo kdo o nich věděl.
Její máma na její koncert nikdy nepřišla. A táta? Říkával, že její písně jsou moc smutné.
Vyzpívávala se ze všech svých bolů, ale jejich hloubka byla neskutečná...
Jednoho dne se Popelka zamilovala do prince, ale on v ní princeznu neviděl. Bodejť, když ani ona sama ji nezahlédla.
Až postupem času se všechno změnilo, pochopila, že nemusí být ani Popelka, ani princezna, stačí být jen sama sebou.
To ji vysvobodilo.
Od té doby je opět veselá a své štěstí si naplno užívá.
Ta dívka je tvoje máma, můj princi a ten princ jsi ty.
Mám takové štěstí, že ses narodil!
