Jak podporovat sám sebe?

Zazněla tu otázka, na kterou se budu snažit odpovědět, neboť je to téma, které je v určité životní situaci víc, než potřebné.

Zavede nás primárně do dětství. Jak nás rodiče přijímali? Jak nás podporovali? Byli jsme milováni bez podmínek? 

Kdo bez váhání řekne, všechno bylo v pohodě, má vyhráno? Když rodiče milují své dítě a správně vychovávají, je to opravdu záruka zdravé sebelásky v budoucnosti? 

Nebo záleží více na povaze dítěte? 

Čím víc je dítě rozmazlované a nezdravě ochraňované, tudíž ne-milované, tím víc je jeho vnitřní stabilita v ohrožení. Dítě si už od dětství vytváří masky v sebeobraně, aby v rodině a v kolektivu přežilo. 

Manipulativní scénáře rodičů, jak se má, nebo nemá chovat, následně s tím, co má, nebo naopak nemá cítit, vytváří osobnost, která potlačuje sebe sama a své pocity neumí integrovat, ani v dospělosti. Vytváří si schémata, která ji relativně ochraňují, ale nikdy nedají záruku šťastného života. Malé dítě se uzavírá do iluzorních představ, které mu mají zajistit záchrannou síť. 

Často tak přežívá celé roky a ani netuší, že vzorce, podle kterých žilo dosud, jsou dávno přežité a ono díky nim vstupuje stále znovu a znovu do podobných vztahů, schéma se opakuje a autenticita nikde. 

Časem si uvědomí, že problém je někde v hlavě, v chybném nastavení mysli, v emoční sféře často v neuzdraveném srdci, které se vlivem nelásky uzavřelo a nedovolí své osobnosti pokračovat v přirozeném vývoji. 

A záhy také zjistí, že neumí, ani jako dospělý, sám sebe podporovat a motivovat, nacházet zdroj k vyléčení všech svých problémů v sobě, v hloubce své duše. (Berličky často selhávají...)

Klíč k duši někam pomyslně zahodil, možná působením dlouhodobého stresu, rezignovaně jej odevzdal a utápí se v hořkosti, ve zlobě, která se často tváří jako smutek, či deprese. 

Potlačená energie pravého Já, radost, která by měla přirozeně tryskat, oheň, který by měl planout, vše je udušeno nezdravými návyky. 

Člověk sám o sobě je někdy jako v pasti a neví, jak z kola ven. 

Upřímně, v okolí moc podpory nenalézá. Lidé svázáni strachem, schématy systému, jak má život vypadat,  mu absolutně nepomohou. Kolikrát naopak. Nastaví sice zrcadlo, ale ještě sami nenastoupili vlastní cestu, která by mohla být pro druhé inspirujícím příkladem. 

Jediná podpora, kterou nám život skutečně připraví v bodě zlomu je, nutnost radikální změny! 

Nebude se s námi mazlit, chce se po nás proměna osobnosti, staré já už jako takové nedokáže přežít. 

Přijde bod, že zkrátka nelze jinak. 

I když se zdá, že je vše v koncích, neklesejme na mysli! I v tom nejtěžším okamžiku přijde průlom. Důležité je, i v té největší bolesti, to nevzdávat!

Nakonec dojdeme často k úplně banálnímu řešení.

Obejmeme se, promineme si vše, čím jsme si ubližovali a poprosíme duši, aby nás vedla. Ona cestu zná. 

Cesta pokory a srdce je prostá a nebude nás stát tolik sil, jako ta předchozí, nevědomá. 

Přeji hodně štěstí všem, kteří se na ni už vydali!