Jak mám žít bez tebe?

Odešla jsi do ticha noci. A já  pláču nad tvým tělem. Zůstalo dívčí, jemné rysy, pleť i vlasy jako princezna. Uvědomuji si, že s tebou sdílím poslední minuty našeho života. Sestřičko moje. Slzy kanou na polštář. Ne, ještě ne... 

Jak bude vypadat mé další ráno?  Mám tě vyprovodit na cestu. Nechala jsem si tě do poslední chvíle, jak jen to bylo možné. Ještě se neumím rozloučit. 

Nevím, jestli tě dokážu pustit, nechat odejít ... 

Mám vztek. Proč se to muselo stát? 

Jsem tu úplně sama. Ticho je výmluvné a hvězdy na dosah. Ještě jsi tady se mnou. 

Hladím tvé vlasy, beru naposledy za ruku, když tě přikryji, zdá se, že cítím teplo. 

Mám vypnout topení. Prý se na tebe nemám dívat, mám jít spát jinam.

 Spát? To přece nepřichází vůbec v úvahu. Vybíhám ven, jsou dvě hodiny ráno a ulice je prozářená vánočním světlem.  Stromeček a jesličky. Ani jsi je letos neviděla.

Běžím ulicí, potřebuji vzduch, nadechnout se...

Najednou se na jednom z domků promítají obrazy z vesmíru. Je to zvláštní, hodiny odbíjejí jako vždycky, jakoby se vůbec nic nestalo. 

Vracím se za tebou. Neboj. Chci s tebou být do poslední chvíle. Sestřička řekla, že tě hlídám. Ano, je to tak. 

Otvírám okno, aby duše mohla odejít. Najít cestu domů.

Nejsem poslušná, uléhám blízko tebe, na chvilinku usnout...  Usnula jsem, nebo ne? Je mi divně. Celé je to divné. A není to sen, je to živější, než se zdá. 

Už jsi oblečená, připravená. Na ruce se blýská tvůj oblíbený náramek. Milovala jsi ho. Dávám ti řetízek okolo krku a na něj tři symboly. Andílka, hvězdičku a zlatého delfínka. Ať tě ochraňují. To je za nás, za rodinu. 

Máš na sobě riflové šaty, jsou to ty, cos říkala, žes je ještě nestačila nosit? Je na nich nápis - Můžeš cokoli, ale ne všechno...

Jsi dívka v modrém, vše je sladěno, tak jak jsi to měla ráda.

Jsi tak krásná! 

Vypadá to, že jenom spíš.

Ještě pořád mám pocit, že se probudíš...