Největší pastí v tomto směru bývají naši příbuzní. Máme je už z podstaty věci rádi, a tak jim mnohdy dovolíme i to, co bychom u ostatních lidí nikdy neakceptovali. Říkáme si: "Jsou/je to naši/náš nejbližší, komu jinému bychom měli pomoci, nežli právě jemu/jim?" Jenže zapomínáme, že jsou to lidé jako všichni ostatní, tedy že jsou mezi nimi jak ctnostní a milující jedinci, tak i nemravní, chamtiví a bezohlední egoisté, opakovaně zneužívající naší dobré vůle.

Jakmile to člověk konečné pochopí (někdy bohužel až po několika tvrdých lekcích), má vyhráno. Osvobodí se od toxických vztahů, které ho třeba i léta ničily, aniž by si to byl ochoten po celou dobu, tedy až do svého prozření, vůbec přiznat.

Inspirující příběh pro všechny, kdo prožili nebo zrovna prožívají.

*opr. ".... kdo prožili nebo zrovna prožívají něco podobného."

Zdědil jsem po své laskavé mamince : ,,Vždy ochotně dávej tam, kde je třeba, ale nečekej na odměnu", takový je prostě život.

Dávej tam, kde je třeba. Kdo nečeká odměnu, dává ze . Laskavá maminka je asi největší dar.

Je to snadnější žít něčí život, ale bolestivější. Jsem také ráda, když jsou všichni štastni, protože i já můžu být štˇastna a pokud nejsou: panika: co mám udělat, aby byli a je to v mých silách... Neustále spousta otazníku...

Snadnější, ale bolestivější. Přesně tak, Ivi. Vždycky to vyjádříte úplně přesně.

Člověk musí mít rád nejdříve sám sebe, pak teprve může mít opravdu rád ostatní. To tvrdí všichni moudří (Ruiz, Dispenza, Osho, Mooji...). Dřív jsem tomu nerozuměl, teď už ano .

Je to tak. Zákon lásky.

Pokud jste ten film neviděla, paní Evo, vřele doporučuji. Srdce je osamělý lovec. SKVĚLÝ americký film z r. 1968. Po přečtení Vašeho blogu nebylo možné si na něj nevzpomenout.

Moc děkuji, pane Tomáši.