Mívala sny. Sny, které byly hezčí, než skutečnost. Mívala představy o životě, ale nakonec vždycky přišlo zklamání. Ptala se sama sebe. Proč?
Mívala živé sny o dávných časech, kdy byl svět ještě v pořádku. Lidé se drželi kolem ramen a dívali se navzájem do očí. Měli se opravdu rádi. Naslouchali si se zájmem a dokázali být oporou. Věděli, co je důležité.
Snila o světě bez válek, plného barev, květin a vůní. Čistého vzduchu a tyrkysového moře. Vlny jen tak vysoké, aby nás nesly, ale nesmetly. A když, tak jen to neužitečné.
Ptala se často v duchu, zda dokáže každý dům odolat náporu větru, zda dokáže každá vlna odplavit všechen smutek, zda dokáže vítr odnést všechny bolesti a přivítat sluneční paprsky lepších dnů.
Přemýšlela, zda je možné kouzlit tak mocně, aby k nám tíha světa nepronikla. Doufala v zázraky.
A přesto se věci často jevily jinak, než se na první pohled zdálo, příjemné situace se časem stávaly mrzutými, lásky se ztrácely rychleji, než přicházely...
Podávala ruku jemnému vánku, koupala se v měsíční záři, vyhlížela, zda nepřipluje loď dobrých zpráv.
Pobřežím se táhlo hluboké ticho.
Zvláštní setkání.
Rozpálený písek se spojil s mořem i nebem zároveň. Zvedl se vítr a proháněl slunečníky na plážích i klobouky neznámých trosečníků.
Ti, co plavali, o větru ještě nevěděli. Vlny se zvedaly postupně, v dálce už hřmělo. Začalo pršet. Byl slyšet křik, volání o pomoc. Několik plavčíků okamžitě zasáhlo.
Pojednou byl klid.
Poslední kapka se dotkla moře v nekonečné symfonii a společně se políbily.
Tak přece má svět ještě naději, usmála se žena a spolu s duhou roztančily i slunce na obloze...
