Dům na nábřeží

Kdysi jim učaroval. Žilo v něm několik generací, ona byla jednou z posledních. Velká okna do zahrady, vysoké stropy. Velkorysost místností mu dodávala na významu. Večery osvětlovaly hvězdy, které se odrážely na vodní hladině.

Ani neví, jak se to stalo, zůstala v domě sama. Nejdříve tu bydlelo tolik milých lidí pohromadě a jednoho večera dům osiřel. 

V jeho zdech se ještě ozýval smích tehdejší společnosti. Radost z bujarých večírků, vzpomínky na propletené ruce tanečníků, krásné šaty a sametové střevíčky. Hudba se lehounce vznášela vzduchem a líbala starou paní do dlouhých, šedých vlasů, stočených do kouzelného drdůlku. V jejích hlubokých očích zářila myšlenka na minulost jako drahokam.

Pojďme ji prožít spolu s ní. 

V mysli se vrátila o pár desítek let zpět. Byla zase mladou dívkou. Její milý se zrovna vrátil z vojny. Byla tak šťastná! Plánovali budoucnost, svět jim ležel u nohou. Nežili si špatně. Jejich rodina vždy uměla nakládat s rodinným stříbrem. Spojovala je práce na obnově starých tradic i hodnot. Měli společné téma hovorů, četli podobné knihy, večery pod lampou byly jedny z nejmilejších.

Stařenka se zasnila. Vzala z knihovny lehce zaprášenou, hodně listovanou knihu. Bibli. Ještě po pradědečkovi. Často z ní čítávali žalmy. Lehounce se dotkla zažloutlých stránek. Jakoby uslyšela přednes. Jakoby tu pradeček  svým způsobem byl. Jakoby nikdy neodešel. V pokoji zavoněl mátový čaj, hodiny odbíjely půlnoc.

Ne, dnes ještě nepůjde spát. 

V očích se zaleskly slzy. Představila si, že ji její milý pohladil, vzal její ruce do svých a dotkl se jich téměř étericky svými rty. Miloval její ruce. Býval z nich unešený. Dlouhé štíhlé prsty, které často hrávaly na klavír. V salonku pro zvláštní příležitosti. Poslouchal ji dojatě, skladby Chopina, Bacha, Mozarta, Beethovena. Nejraději měl Devátou symfonii a tu Pro Elišku. Temperovaný klavír poslouchal stále dokola. Byl to ten nejkrásnější příchod domů. Jako ve starém filmu, jako z dob minulých.

Tóny slyšela znovu a znovu...

Uslyšela lehké zavrzání dřevěných točitých schodů, průvan v pokoji rozehrál part s ručně háčkovanou záclonou. Měsíc nakukoval do domu a nestačil se divit. Osvětlené okno jakoby tiše a teskně promlouvalo do okolních ulic a patřilo právě onomu večeru stejně tak, jako dům celému nábřeží.

Pod okny projížděl kočár s koňmi a novomanželi. Ano, to byli jejich přátelé. Kytku jen jakoby náhodou hodili do okna salónku, jak je to vlastně už dávno?

Dáma přešla ke klavíru, nalila si trochu šampaňského, noty nebyly daleko. Otevřela poslední part a začala hrát. Že by si ještě vzpomněla, nezapomněla noty? 

Hrála a hrála a čas ubíhal až do časného rána. Okno svítilo do ulice celou noc a světlušky na zahradě tančily valčík. 

Paní si v mysli přehrávala nezapomenutelnou minulost. Byla krásná, jenže dnes je již jen jako prachem pokrytá vzpomínka. 

Jak dobře, že existovala, jednou odejde tiše smířená se vším, se sladkým úsměvem na rtech, že žila tak, jak se patřilo a náleželo jen jí. 

Sbohem, naplněný osude!