Domek a slunečnice

U jednoho opuštěného domku vyrostly, jen tak samy od sebe, kouzelné slunečnice. Každý den si měly o čem povídat.

Hele, kamarádko, kde ses tu vůbec vzala?

Já tu byla odjakživa.

Fakt?

No, vážně, jen pokaždé mám jiné stanoviště. Semínka vždycky zavane vítr o kousek dál.

A co příště?

To neví nikdo snad. 

A ty, odkud jsi přišla?

Jsem tvá sestra, jen nebuď na mne tak přísná a radši mi povídej, proč je ten domek na prodej.

Domek tu stojí více než sto let, ten by vážně mohl vyprávět. Poslouchej, vítr ti to všechno řekne, proč je teď sám a vše je tak teskné.

Jsme jeho věrné společnice, veselé slunečnice. A domku chybí slunce zář, už v něm nikdo neotáčí roky kalendář. 

A víš ty co, půjdeme večer na návštěvu a já ti ukáži, co všechno dovedu. Otáčím se za sluncem i za vzpomínkami. 

Žila tam rodina, co měla spoustu dětí a rodiče dobře věděli, jaké mají štěstí. Také chovali dvě kozy a  čtyři ovečky. 

Když však děti odešly a rodiče usnuli věčným spánkem, tak jen vrátka zavrzala a domek se pokryl náhle smutkem. 

A od té doby jsme tu my, slunečnice pro štěstí.   

Až zas přijdou noví lidé, bude tu smích slyšet všude.  

Najdou si nás na netu. Myslím, že se nepletu.