Cítíte to. Najednou si nedokážete předat nic nového. Točíte se v kruhu. Vracíte se na začátek a další impulsy vás už neposouvají dál.
Nádherné, slibné začátky, naproti bolestným koncům. Možná právě v této chvíli máte ve svých rukou úžasnou esenci pro váš růst. Že se vám to moc nezamlouvá?
Řeknu vám jeden příběh.
Muž potká ženu, má pocit, že je to dívka jeho snů. Vizáží ani ne, ale má něco, co ho k ní neuvěřitelně přitahuje. A taky vidí, že se díky němu, v životě hodně změnila. Má pocit, že je pro ni opravdu důležitý.
Jenže po všech peripetiích, které nebyly zrovna lehké, je najednou emocionálně a posléze i fyzicky nedostupná. Proč?
Muž začne přemýšlet. Posunula se tolik, že jí už najednou nestačím? Potřebuje mnohem víc lásky, než jí dokážu dát? Je opravdu tou ženou, do které jsem se zamiloval?
Žena také uvažuje. Proč jsem měla potkat právě tohoto muže? Byl to záměr osudu? Jedině tento muž mi jako zrcadlo krásně ukázal mé slabiny, na čem mám ještě zapracovat, kde nejsem kompletní.
I muž od teď více dumá nad kouzlem osobního růstu. Jsem pro ni ten pravý? Jsem opravdu tak silný, aby mohla vedle mne s důvěrou růst? Dokáži dát svému vztahu pohodu a svobodu? Dokáži naplno otevřít dveře tam, kam jsem se dosud bál pohlédnout?
Možná si bude muset přiznat, že všechna svá zákoutí ještě neprozkoumal a neví, zda vůbec bude mít odvahu do nich vstoupit...
Bylo by příliš bolestné, uvidět pravdu?
Naproti tomu žena se rozhodla ze vztahu odejít, neboť na něm byla emočně závislá. To jí ubližovalo a tak byla nucena jednou provždy skončit s domnělými jistotami. Potřebovala naplno vstoupit do své síly. A najednou ucítila, více než kdy jindy, jak důležitá je pro ni samota, než uzdraví stará zranění, než zacelí jizvy, svým novým, laskavým přístupem, s větší sebeúctou a sebedůvěrou.
Poprvé v životě, dokázala dát sama sebe na první místo. A místo náplasti mileneckého vztahu, si přiložit opravdu výživnou podporu, znovu nalezenou sebelásku.
Každý vztah je pro nás nesmírně cenný. Žádné setkání není náhodné, každé nás někam dovede.
A někdy prostě už dál společná cesta nevede.
Dokážeme to s vděčností přijmout, důvěřovat novému začátku, otevřít se změně?
Pokud s láskou nepropustíme partnera, budeme se cítit ublíženě.
Najdeme sílu, vidět věci jinak?
Najdeme sílu, vidět minulý vztah jako dar?
Najdeme sílu se osvobodit a konečně se posunout dál?
PS: Vnímám rozchod jako iniciační přechod. Záleží jen na nás, zda to pochopíme a využijeme pro náš další růst. Chyba není v partnerovi, musíme se podívat, jak jsme vnitřně nastaveni. Co vyzařujeme, to přitahujeme. Jedná se mnohdy o vzorec z dětství, který jsme ještě nepřekonali. Velmi důležitá je také otázka vlastní hodnoty. Pokud neuznávám sama sebe, nebude mne respektovat ani můj partner. Láska na celý život vyžaduje sílu, vzájemnou úctu a bezmeznou trpělivost. Bezpodmínečné přijetí a porozumění.
Pravé partnerství vyžaduje sílu ducha a žije z vnitřních hodnot. Těší se ze společného úsilí osobního růstu a změn.
Partnerství za odměnu přichází většinou až dlouho poté, co jsme bolestně poznali, kým vlastně jsme...
