Dívka z vlaku

Jela jsem na koncert, sedla si vedle mne. Tichá, milá dívenka, kudrnaté, světlé kadeře. Padly jsme si do oka a povídaly celou cestu. 

"Studuji sportovní gymnázium, chci být záchranářkou. Nemám ráda rutinu, práci na jednom místě. Nedovedu si představit, že bych život, jako moje máma, strávila v kanceláři. 

Jsem neustále v pohybu. Mým koníčkem je triatlon a věnuji mu od pěti let veškerý čas. Ráno vstávám velmi brzy a jdu ještě před školou na trénink. Po škole trénuji znovu. A tak to mám každý den, jen v neděli mám volno. 

Máma na mne dohlíží a od malička je mou největší fanynkou. Jezdíme spolu na soustředění a závody po republice i po světě. 

Tento rok, zrovna to vyšlo na Mikuláše, jedu na mistrovství na Havaj. Moc se těšíme. 

Jsem vlastně pořád v jednom kole, opravdu. Buď na kole, nebo v bazénu, nebo běhám. Fyzicky jsem na tom, myslím dobře, ale psychicky to někdy není úplně ono. Hned se všechno ukáže, bývám i často nemocná. Ale může mne něco odradit od tréninku? Mám velmi přísné trenéry a nejsou to zrovna duchovní guru. Nic neodpouštějí. 

Asi mne to naučilo cílevědomosti, vytrvalosti, pracovitosti, ale jestli chci dál v životě sportovat naplno? 

Víte, že ani ne? Ano, věnuji se sportu pořád, ale utíká mi takový ten obyčejný život. Přítel naštěstí taky jezdí závody, jen sice na kole, i tak jezdíme oba a máme společné koníčky a aktivně trávíme volný čas. Také si často povídáme, co dál. Chtěli bychom, a kdo ne, aby naše první láska vydržela napořád. 

Když ho tak poslouchám, proč vlastně ne? Mluví z něj muž, žije jen s tátou a je tak nějak dospělejší. 

Čeká mne ještě vysoká, tak uvidíme.

Práce záchranářky mi připadá dobrodružná a naplňující. Skutečně užitečná. A fyzička se bude skvěle hodit. 

Říkala jsem vám o tom obyčejném životě. Když jezdím po závodech, vidím ženy, co je jim už kolem čtyřiceti a vypadají pomalu na šedesát. Jsou strhané, úplně vyhublé. Všechno daly sportu, ale sport jim  nakonec všechno vzal. Čas, vztahy, zdraví. Nic se zkrátka nemá přehánět.

Já jedu už tolik let naplno a povím vám, když si někde mohu deset minut lehnout jen tak, tak to okamžitě udělám. Někdy sotva jdu, jak jsem unavená. Ale nemohu si dovolit jen tak vypadnout z rytmu. I když nemoci mi to kolikrát všechno připomenou. 

Naposledy jsem měla problémy asi půl roku a zákaz tréninku. No, brzy mi to začalo chybět, přiznávám. A taky kondice jde neskutečně dolů. 

Po půl roce začínáte znovu. Vidíte, jedu za přítelem, samozřejmě s kolem. On jezdí ale líp, než já. Věnuje se jen jednomu sportu, seznámili jsme se, jak jinak, než na závodech. 

Teď se těšíme na maturitní ples. Podívejte, jaké budu mít krásné šaty. Už se nemohu dočkat. 

Na kamarádky ale čas nemám, docela mne to někdy mrzí, takové holčičí povídání, to šlo vždycky mimo mne. Ne, mojí vinou. Prostě muselo. Trenér se nikdy neptal, jestli mám ještě svůj život. Nikdo ho tu neměl, já vím. Ono to ani jinak nejde.

Vidím, že se na mne díváte velmi obdivně, ale buďte v klidu, není zase tak úplně, o co stát. Je to velmi vyčerpávají život. To mi věřte. Vím, o čem mluvím. Ani nevím, jak dlouho to vlastně takto vydržím, mít naplánovanou každou minutu života. Psychice to rozhodně neprospívá, ale to nemohu říci ani mámě, ani trenérovi. Nesplnila bych jejich očekávání. Také jsem sportu už moc dala a nechce se mi to úplně opustit, právě pro tu dřinu, obětování, jsem opravdu zvyklá jít do všeho naplno, i když nemyslete, také bych ráno někdy vůbec nevstala. 

Ale plán vám to nedovolí. Jak jednou začnete, už se vezete, jak se říká." Usmála se. 

"Jste asi velmi dobrá, že?" Nedalo mi to. Dívka mne opravdu nadchla svým přístupem. 

Była ale velmi skromná, jak už takové výjimečné bytosti bývají. Byla příjemná a já na ni často vzpomínám.

Takoví lidé vždycky zůstanou v paměti. Až pojede na mistrovství, budu na ni myslet.

A pošlu jí vítr dobré mysli a naděje.  Zrovna takový, jaký ona ten den předala mně.