Dítě

Stála jsem na tramvajové zastávce. V tu chvíli přišla maminka s miminkem v šátku. Děťátko mělo na sobě  šedý kožíšek s oušky, vypadalo jako malý medvídek. Tmavá očka jako panenka a nádherný úsměv. Byl to chlapeček. 

Byl tak milý, že jsem z něj nemohla spustit oči. Nějaká neviditelná síla mne natolik ovládla, že bych si ho nejraději odnesla domů. Viděla jsem hodně krásných dětí, ale tohle bylo naprosto dokonalé.

Jako pro jeho mámu. Je podobný manželovi, daly jsme se do řeči. A devítiměsíční chlapeček nátahl ruku a usmál se na mne. V tu chvíli jsme byli na jedné vlně. 

Od té doby na něj myslím, stále mám před sebou ten obraz dokonalého dítěte.

Mají takovou moc ty malé děti, dokážou nám vnést úsměv do pochmurných dnů, dokážou si nás omotat kolem prstu během jediné chvíle. Jen tím, že jsou.

Říkám si, jaké je to s tím vnitřním dítětem v nás. Že by stálo za to, ho jednou za čas poslechnout a dělat, co by se mu líbilo.

To, co miluje každé dítě. Dostat hodně lásky, tepla a vlídného přijetí.

Být také dokonalí. 

Možná to čeká na nás, tohle nedostaneme, pokud si to nejdříve nedáme sami sobě.

Vidět se jako úžasné bytosti i s chybami.   

Vánoční stromek je symbol znovuzrození. Možná teď, lépe než jindy, je čas se zamyslet, co vlastně od života chceme. 

Jako děti jsme to věděli, jen časem zapomněli. Byli jsme tak spontánní, přirození, ničeho se nebáli.

Zvládneme být silní, jako dřív? 

Zeptejme se svého "dítěte".

Nejlíp všechno ví.