Dětství

Mávnu kouzelným proutkem a jsem zase malá holčička. Jdu po cestě k babiččině domu. V kuchyni mě vítá vůně čerstvých tenoučkých omelet.

Pojď už k obědu, volá na mne. A já způsobně usedám ke stolu, dostanu příbor a pustím se do té pocukrované dobroty s elegancí, která je babičce vlastní.

Je spokojená, vnučce chutná a ona sama si někdy ani nevezme, jak se po sladkostech rychle „zapráší“.

Znáte babičky, ty by se pro svá vnoučata rozdaly.

Rozhlížím se po starodávné kuchyni. Všude za sklem jsou moje fotografie. Dobře vím, že babička žila jenom vzpomínkou na mne. Byla jsem její poklad.

Když jsem se narodila, bydlela jsem u ní a ona mi vařila vydatná jídla. Velmi jsem prospívala.

Je zvláštní, že když jsem se pak od ní odloučila, chřadla babička i já. Najednou jsem musela na dlouho do nemocnice a nikdo pořádně nevěděl, proč.  Dodnes si myslím, že to bylo steskem.

Prý jsem tenkrát málem umřela. V sedmi měsících mě babička vykrmovala rajskou omáčkou a já byla jako cvalík. Snědla jsem prý celý kastrůlek!

Když jsme se s rodiči přestěhovali, po návratu z nemocnice jsem byla úplně hubeňoučké stvoření bez života.

Taťko, vždyť ona nám umře, bála se o mně máma. Byla jsem slabounká a v noci plakala. Tenkrát mámy do nemocnice nemohly, babičky tedy asi také ne a já byla samotinké miminko v noci v postýlce.

Je zvláštní, že ten strach z odloučení mne od té doby neustále provázel životem...

Dětství.

Vzpomínám na fotky usměvavé holčičky, která se už dávno uzdravila. Měla moc ráda básničky a předváděla se všem, kdo byl ochoten poslouchat.

Odmala jsem žila ve svém světě. Kouzelném světě hudby, poezie a nádherných slov. Ten mne nikdy nepřestal bavit.

Když jsem v první třídě uslyšela hrát na klavír kamarádku, chtěla jsem hrát jako ona.

A tak mi rodiče koupili klavír.  Hrála jsem spoustu let a časem jsme měly i dívčí kapelu.

Co si tak vzpomínám, mé dětství byly vlastně knížky, pohádky, klavír, pan učitel klavíru, kluci a holky ve školce i na základní škole, velká legrace v hodinách čtení.

Neměla jsem to zrovna lehké, protože máma byla učitelka a věděla o mně všechno hned.

A já byla trošku neposlušná holčička. Divoká, prostě svá.

Dneska si myslím, že to bylo dobře, taková být.

Dokonce mám pocit, že bych si z té malé dámy měla něco vzít.

Být zase jako dřív.

Sebevědomá, veselá, průbojná.

Zkrátka holka, jak má být.