Déšť vzpomínek

Sedím na zápraží a dobře vím, že se loučím. Že jsem tu ještě pár hodin, pár dnů a že mi změna podává ruku.

Je to zvláštní, tolik jste se na ten okamžik těšili.

Najednou přichází paní Nostalgie a dívá se vám do očí. Ví všechno. Všechno, co jste tu prožili.

Jakoby vás objala a řekla se soucitem: „Poděkuj a běž dál, tam venku je nový život a už na tebe čeká.“

Jakoby vám chtěla dát pusu na cestu.

A vy se tak trochu zdráháte uvěřit, že jste to vy, kdo brání změně, i když už dlouho ťukala na dveře. Poslední dobou už přidala na intenzitě, cítili jste velký tlak. Smutek sílil.

Tak jste se rozhodli ukončit „trápení“ a najít místo, kde vám bude dobře. Ano, říkáte si, to místo je přece ve mně, ale je nutno vaši energii podpořit i zvenčí. Bude se vám mnohem lépe dýchat a konečně začnete žít podle svých představ.

Náhle zatoužíte pohladit všechno, čeho jste se za poslední roky dotýkali.

Déšť vytrvale stéká po tváři a mísí se slzami. Něco končí, něco začíná.

Paní Nostalgie vás políbí a řekne: „ Tak utíkej, není se čeho bát“.

A vy se ještě naposledy ohlédnete.