Méďa usnul, jen co jsme mu s mámou dali pusu na čumáček. Vypadal tak šťastně. Skoro jsem mu záviděl. Mně se spát ještě nechtělo. A tak jsem přemýšlel, copak se mu asi může zdát...
Když jsem viděl, jak slastně oddechuje, zahřál mě takový příjemný pocit, že jsem tu pro něj a on pro mne.
A pak jsem usnul také.
Stala se zvláštní věc, přišel jsem na návštěvu do snu mého medvídka. Byl jsem úplně potichu, abych ho nevyrušil.
Kdo ho chce slyšet?
Méďa se vydal do lesa, hledat med. Že si pochutná. Byl celý natěšený, zvesela si vykračoval po cestičce a dokonce si zpíval:
Medvídek jsem, kdo mne zná, bude se mnou kamarád.
Brum, brum, brum, dáme med všem sousedům.
Upečeme medovník, nikdo se to nedoví,
odkud máme tolik medu,
sníst ho ani nedovedu.
A jak si tak prozpěvoval a hrál si s představou voňavé dobroty, šlápl do hnízda divokých včel.
Au. Co to je? To bolí. Myslel jsem si, že mi dají med a ony zatím jed.
Hmmm, asi na to jdu špatně. Možná bych je měl poprosit?
A možná taky pomoci v úlu. A možná i pochopit jejich hierarchii. Jak oni pilně pracují a že bez práce zkrátka, nejen že nejsou koláče, ale ani žádný med.
A já chtěl všechno hned.
To jsem byl ale medvídek Zlobílek.
A co se nestalo, začal si znovu zpívat:
Už vím, jak se plní přání, nestačí jen chtít.
Musíš pro ně bez váhání po své cestě jít.
Rozhodnout se pro vítězství a všechno mu dát.
Jen tak najdeš, to co hledáš, o co můžeš stát.
Začal se usmívat. Hopkal ze strany na stranu a byl moc šťastný.
Hádejte, co si pomyslel.
Vždyť já ani nemusím mít tolik medu na světě,
nejhezčí je pohlazení od milého dítěte.
Ten, kdo mě má rád a vesele si hraje,
toho nevyměním.
Med to nevyhraje!
