Přebírám krabice z minulosti a nacházím poklady. Dopisy, pozdravy, od lidí, které jsem v životě už nepotkala. Ráda bych si nově uspořádala život a popřemýšlela, co vlastně je nejdůležitější. Co má smysl ještě schovávat?
Říkám si, kdybys měla schovat jen jeden dopis, který by to byl?
Kdybys měla říci, který člověk, tě v životě nejvíc ovlivnil, kdo by to byl?
Kdyby už nebylo nic, jaký zážitek by stál za to, že to všechno mělo smysl?
Nakonec docházím k přesvědčení, že takovéto zamyšlení je vlastně jen dítě okamžiku.
V každé chvíli dostáváme ty správné dopisy, potkáváme ty správné lidi. Možná osud nemůže za to, že se nám všechny nelíbí.
Ale dnes si schovám jen ty perly, které jsem v životě našla a udělám si z minulosti náhrdelník.
Možná, že už další nepotřebuji. Stačí jen vnímat to, co přichází.
Každého člověka, každičkou situaci.
Možná v každém zmatku uvidím jen beznaděj, v každé bolesti šanci k růstu a v každé dřině možnost posunout se dál.
A dost možná, že další náhrdelník nebudou jen perly, ale bude cennější o zkušenosti, kterými člověk musel projít.
Každý den navléci na šnůrku a na konci života mít jednu velikou ozdobu.
Ne, na hrudi, v hrudi nosíme takový šperk.
Až jej jednou opustíme, zůstanou jen vzpomínky.
Láska, kterou jsme dávali druhým, kterou jsme vyzářili do světa, nic jiného nebude důležité.
Možná je na čase začít přemýšlet jinak.
Jen ve vzpomínkách jsme skuteční, jen ve vzpomínkách jsme věční.
Budeme stát jednou někomu za vzpomínku, že s námi prožil chvíli štěstí?
