Čeká, ale nejede

„Ty máš nové auto?“, zeptala se kamarádka, když viděla, jak jsem ho naleštila. „ A počkej, až ho uvidíš uvnitř, jako v pokojíčku."    

Takhle jsem se starala dřív, ale teď už to vážně nemá cenu. Mám ho poslední rok.

Zítra jedu na Moravu. Tak se těším.

Jenže, už nenastartovalo. To je divné, svíčky se vyměnily, baterka dobrá, ale ten motor. Vždycky tak krásně tiká a teď jen vzdychá.

Něco mu je, mám divný pocit, že už se loučí.

Já jsem se ale ještě nerozloučila.

Nevím, jestli to máte taky, ale auto, to je srdeční záležitost.

Kdo vždycky na mne čeká?

Kde se v samotě vypláču, když pustím rádio?

Kdo mne zaveze na pohotovost, či nemocnice, když jsem měla úraz?

Ano, moje autíčko.

Tohle, vážně už přesluhuje, bude to těžké loučení.

Za všechny najeté míle, zvládnuté cíle a šťastná setkání.

Za smutné období, které jsem projížděla právě s tímto partnerem.

Doufám, že kilometry, které si ještě užijeme, budou ty z nejlepších.

A jednoho dne dáme poslední jízdu.

JEN TY A JÁ.