Na to by žádný učitel, vychovatel, či rodič neměl zapomínat. A přece se to stává a pak se divíme, že necítíme v rodinách emoční blízkost, která by měla být zcela přirozená. Autorita by měla být autentická.
Co by jí mělo předcházet?
Určitě sebepoznání, sebepřijetí, nadhled a laskavé pojetí výchovy.
Pozoruj, naciťuj a pak teprve vychovávej!
Učíme se vlastními zkušenostmi a nejlépe příkladem hodným následování. Ani pozitivní, ani negativní hodnocení, ani odměny, ani tresty, jen velmi jemné zacházení a v podstatě snížení sama sebe k dětem, kterým dáme jak volnost, tak i ochraňující hranice. Bezpečný a laskavý prostor, jistotu zázemí.
Pak se dítě vyvíjí přirozeně, každý násilný a netaktní způsob jednání způsobuje pravý opak a zavírá cestu oboustranné spokojenosti šťastného vztahu. Dítě si bere vše osobně a opakuje zbytečně staré vztahové vzorce, které ani nám neprospívaly. Léta jsme se učili něco, co byl pak problém skutečně odbourat a přemostit nedůstojný postoj dávné příliš přísné výchovy.
Trest neléčí, odměny nevychovávají. Princip možná není tak úplně špatný, ale měl by mít hlubší podtext. Motivace činů by měla vycházet zevnitř a taktéž i radost z pozitivních výsledků, či alespoň snahy o zlepšení.
Vztah, který dítě prožívá v ranném období, se zcela automaticky promítá do dalších vztahů s kamarády, později i v rámci partnerství. Bohužel ne vždy tak, jak bychom si opravdu přáli.
Kdo nás to měl naučit?
Dříve se vztahy vůbec neřešily. Jakoby snad všechno mělo jít správně, život si přece vždycky poradí. Láska si pokaždé znovu a znovu hledá cestu. Vnímáme ji jako každodenní práci.
Není snadná, ale přináší ty nejsladší plody - pečující a podporující vztahy.
