Až srdce řekne ano

Zamiloval jsem se na první pohled. Myslel na ni každou minutu, až mne to dovádělo k šílenství. V jejích očích jsem se úplně ztrácel. Přicházely prudké návaly štěstí, které mne strhávaly zase zpátky na zem.

Euforii střídaly pocity smutku a zmaru, ale nemohl jsem jinak.

Říká se – upadnout do lásky. Tak to bylo přesné. V jejím náručí jsem zapomněl na všechno. Nechtělo se mi vstát a jít od ní pryč. Jen bych se tak houpal ve vlnách, hřál se v dlaních a nechal se hladit celé hodiny.

Tam venku byl svět a v tu chvíli mne vůbec nezajímal.

Zavřel jsem oči a snažil se prožít ještě chviličku, jen s ní.

Usínali jsme často v objetí a dokonalá harmonie těl nás poutala k sobě. Byli jsme jako dva andělé. Dlouho se mi zdálo, že máme k sobě blízko i duševně, celého hodiny jsme si dokázali povídat. Už svítalo a já nepřestával hovořit o všem, co jsem cítil, byl jsem toho plný.

Po letech, když si na to tak vzpomínám, si říkám, jestli tohle všechno je vlastně láska. Jestli to krásné  dovádění není jen nějaká náhražka, že ještě nedokážu milovat naplno. Jestli to není spíše taková nedospělá, naivní hra.

Zamilovaní se vznášejí na obláčku a jejich domovem je duha. Mají dokonalou představu štěstí a svět pro ně svítí růžově a bíle, někdy rudě, pak zase na chvíli ztmavne, ale všechno je fajn.

Pak se obvykle často něco přihodí, co se nám do toho snu vůbec nehodí. Nastane rozčarování, o které nestojíme. My radši sníme.

A tak nedbaje různých malých trhlinek ve vztahu, dále tkáme zázračný koberec romantických iluzí, který nás přenese přes propast života.

Z výšky je všechno krásné, opojné a dokonalé.

A když přistaneme, náš milovaný nás zabalí do dlaní a je nám překrásně.

V tu chvíli si ještě nikdo z nás neřekne, sním či bdím? Bude to stále takové?

Brzy si budeme muset odpovědět.

Přijde něco, co naším vztahem pořádně otřese.

Musíme projít ohněm.

Najednou si připadáme úplně prázdní, jakoby se všechna láska někam vytratila.

Jak je to možné?

Může nás zahřát sen o lásce, nebo je láska tichá hladina, která svým klidem právě prospívá?

Kdy nemusíme prožívat vír emocí, abychom věděli, že je tu s námi a my s ní.

Poprvé a navždycky.