Asiatka

Loni o vánocích jsem ji poprvé zahlédla. Mezi regály ve své prodejně kojila dítě. Hrací strojek u pokladny cinkal jemnou vánoční melodii...

Zatajil se mi dech. Tak malé miminko. Tady bych ho opravdu nečekala. Představovala jsem si, že kdyby bylo mé, bylo by někde v krásné postýlce se svítivými motýlky a nebesy. Malý poklad.

Zadívala jsem se ženě do tváře. Jednou rukou držela dítě, druhou skenovala zboží. Zdálo se mi to absurdní, ale zřejmě u vietnamských obchodníků nic neobvyklého.

Jak šel čas, občas jsem dítě pochovala, aby žena měla chvilku oddechu.  Menší děti pomáhaly vybalovat zboží. Starší se učily na kase. Každodenní příběh...

Dnes jsme se opět setkaly. Žena je velmi krásná, ale tady se krása neprodává. Bylo vidět, že není v pohodě. Přesto obsluhovala mile, ochotně a uctivě. Neumí moc česky. Ale na rozloučenou řekne: "Ahoj, přijď zase. Vezmi si čokoládový bonbon". 

Jeden letmý pohled a já vidím, že by ráda byla ženou své země.

Bohyní, která se možná někdy vznáší nad regály a sní o životě, který ponechává jen fantazii a denně se obětuje obchodu, manželovi a dětem...