Andílek pokory

Možná se ptáte, proč jsem tady. Někdy je potřeba na lidi dohlédnout. Takovou práci já dělám rád. Stejně ke mně musí přijít každý sám.

Jako ten náš Pepík. Jen se na něj podívejte, venku lyžuje jako o život. A já ho celou dobu pozoruji za oknem. Nemá o mně vůbec tušení, brzy ale bude. Pozóóóór! Musím už zasáhnout. Letím... Ještě chvíli a měl by zlomenou nohu. 

Jako by mne něco varovalo, usmál se Pepík a byl rád, že to tentokrát odnesly jenom lyže. 

Jindy se zase děti ve škole přetahovaly, kdo z koho. Vůbec si nevšimly, že mají za sebou skleněnou vitrínu. Než jsem se stačil otočit, vitrína byla na tisíc kousků. 

Co teď? Děti brečely a bály se, co řekne paní učitelka. Tak jsem jen tak lehce zastavil krvácení a letěl za paní učitelkou, aby se moc nezlobila. Upozornit, že pan školník má ve skladu ještě jednu vitrínu. 

Malí školáci byli najednou úplně potichu a od té doby si už dávaly mnohem větší pozor. 

Ale - co to nevidím? Já se nezastavím. Dívka se zmrzlinou a telefonem. Vůbec se nerozhlédla přes cestu. 

Slyším skřípění brzd. Uf! Tentokrát do dobře dopadlo. Když jsem uviděl na zemi tu rozteklou jahodovou zmrzlinu, bylo mi jí docela líto. Tak když se nikdo nedíval, malinko jsem ochutnal. Ňam!

PS: 

Jsem už vážně unavený, jdu se trošku prospat. A k pokoře teď chvíli bude muset dojít každý sám.

Hodně štěstí!