Kam poděl se ten modravý dým

Lehká nervozita, mírný chvěv rukou, pocení. Ta přílišná touha si zapálit a ukojit tak své roky „zhýčkané“ choutky na cigaretu. Rozhodnutí je jednoduché. Zapálit si a vrátit se do zaběhlého stereotypu nebo už konečně jednou říci: „Dost!“ Změna je život a změnit se dá vše.

Prostě odzvonil konec a kuřákovi pohádky je konec. Po dlouhých sedmi letech jsem se prakticky ze dne na den rozhodl přestat. Důvody? Ani zdravotní, ani morální. Prostě jsem to chtěl zkusit. Zkusit, jak moc mám silnou vůli přestřihnout tu obraznou pupeční šňůru mezi mnou a denní dávkou nikotinu.

Abych se dopředu přiznal, nikdy jsem si nevsugerovával onu prvotní iluzi toho, že vám kouření způsobuje nějaké zdravotní problémy. Sám jsem na sobě žádné nepociťoval a tak jsem to neřešil. Ano je sice pravda, že člověk sem tam „kašlal“ ovšem co na tom. Staré dobré pořekadlo zní: „Jsem mladý. Mě se nemůže nic stát.“ Varovné nápisy na krabičkách jsem přehlížel, občas se jim i s kumpány smál. Ani jedno z toho mi nevadilo. Nevadilo mi ani to, že jsou v dnešní době kuřáci tzv. OUT. Kouření už není v módě. Doby, kdy cigareta patřila mezi nezbytný módní doplněk, ukázku vysokého životního standartu jsou  je už dávno pryč . Hlavu jsem si s tím nelámal. Kouřil jsem si dál jako „fabrika“ a žil svým normální zaběhnutým životem. Ovšem až do té osudné neděle.

Neděle. Poslední den v týdnu, odpočinkový den číslo jedna. Ráno. Snídaně, káva a po ní…překvapivě nulová chuť na cigaretu. Co se děje? Nejsem nemocný? Erupce na slunci? Špatná karma? Ani jedno.  Přišlo to znenadání, leč přeci. Hluboké zamyšlení nad tím, proč vlastně kouřím. Doslova filozofická otázka: Jak moc důležité je vlastně kouřit? Tělu to nic prospěšného nedává, užitek to nemá žádný, stojí to peníze. Naprostá zbytečnost číslo jedna. A tak jsem si tedy toho rána  žádnou cigaretu ke kávě nezapálil. Nebyla žádná ani dopoledne, odpoledne a večer už jsem si pomalu ani nepomyslel, že bych kdy vůbec kouřil.

To vše se ovšem změnilo druhý den. “Absťák“ se dostavil. Ruce se mi chvěli pomalu jak starci, pociťoval jsem mírné nechutenství, únavu, nic se mi nechtělo dělat. Stojí mi to vůbec za to? Stačí si jen zapálit a všechno zlé pomine. Nepopírám, že jsem si zapálit nechtěl, ale nějaký vnitřní hlas mě nebádal, abych se na to vykašlal. Když už jsem jednou skončil, tak natrvalo. Slovo muže, je zákon. Zatnul jsem a nepovolil.

Dnes už je tomu měsíc, co jsem si naposledy zapálil. Nechybí mi to. Nevadí mi pohledy na ostatní kuřáky, ani prosebné výrazy trafikantek, když chodím kolem jejich obchůdků a nic kromě novin si u nich nekoupím. A jak se cítím? Musím říci, že mi zmizela nespavost, kterou jsem trpěl, zlepšila se mi kondice, ale především jsem si dokázal, že se za vším dá udělat tlustá čára a vše, co si zamaneme, se dá udělat.