Buddhismus a nirvána

Kamarád se silně zajímal o budhismus a tak jsem byl nucen, kvůli možnostem diskuse, si o něm něco přečíst. O budhismu se toho u nás moc neví, proto jsem se rozhodl pro malou amatérskou osvětu.

            Co vlastně my, lidé žijící v křesťanském prostředí, nebo chcete-li ve světě západního náboženství, vlastně víme o buddhismu? Toto typické náboženství či filozofie východní Asie sice začalo viditelněji pronikat na Západ začátkem 70-tých let minulého století, po éře tzv. „květinových dětí,“ a v zemích Varšavské smlouvy o ně výrazně vzrostl zájem v letech 90tých, po pádu „všespasitelného“ komunismu,“ ovšem všeobecné povědomí je stále nízké.

            Buddhismus má dvaapůltisíciletou historii a dharma, tedy učení hlásané v 6. stol. před n.l. Buddhou Šákjamunim (původním jménem Siddhártha Gautama), mudrcem z rodu Šákjů, je jedním z největších světových náboženství. Buddhismus vznikl v severní Indii a během tisíciletí se rozšířil do Číny, Tibetu, Japonska, na Srí Lanku i jihovýchodní Asie. Je to komplexní a vznešená dharma Tibetu, učení z ranných pálijských písem, dochovaných většinou na palmových listech (páli - to je jazyk jižních buddhistů, neznámého původu, který mohl mít vztah k sanskrtu nebo magadhskému jazyku, jímž mohl mluvit Buddha) a také někdy velmi naléhavá vize zenu, mahájánové filozofie, jejímž základem je univerzální „buddhovství“ (zen je japonský ekvivalent výrazu čchan, jenž je zase odvozen ze sanskrtského dhjána - meditace). Pro nás, lidi ze Západu, může být buddhismus přitažlivý už třeba jen tím, že nevyžaduje víru v nějaké božstvo, které si při zvyšujícím tempu vědecko-technických objevů stále hůře představujeme. Buddhistický způsob cesty životem má ušlechtilý morální kód, primárně založený na nenásilí a soucitu, a v neposlední řadě ukazuje způsoby, vedoucí vlastním úsilím k individuálnímu řešení různých strastí, jež zažívají veškeré lidské bytosti. Jeho meditace jsou sice náročným, ale přesto dostupným a prostým prostředkem k sebeléčení, duchovnímu vhledu do sebe a duševnímu pokoji. Buddhismus hlásá vzájemné propojení všech bytostí, spojuje proto vyznavače bezprostředně a živě se světem a svým širokým uměleckým odkazem může být i intelektuálně velmi podnětný.

            Ranné legendy jsou, stejně jako v ostatních velkých náboženstvích, i v buddhismu dosti poplatné lidovým tradicím, a tak se příběhy okolo Buddhova zrození staly „buddhistickými“ až když si je buddhisté přivlastnili. V 6. stol. před n.l. lidé v Indii věřili, že přerození je spjato s karmou (minulými činy), nebo že únik z opakovaných zrodů můžou nalézt v asketismu a tak člověk dojde ke spáse. Vycházelo to z náhledu, že život je neuspokojivý a tělo i mysl nutně upadá. Vysvobození ze znovuzrozování mělo přinést očištění mysli a ovládnutí těla, což se stalo i základem Buddhovy filozofie. Stal se však téměř geniálním svým srozumitelným rozborem, jak i navzdory omezením nevlídného vesmíru dosáhnout v našem světě etického štěstí.

            Vynechme podrobnosti o Buddhově zrození (královně Mahámáji a králi Šuddhódanovi), za jeho plného vědomí, kdy prý udělal sedm kroků a promluvil ke každé ze čtyř světových stran: „Narodil jsem se k osvícení. Toto je mé poslední zrození ve světě jevů.“ V předmětném pojetí byl jeho vlastní zrod poslední etapou, v nekonečné řadě inkarnací, na jeho cestě k vyvanutí (nirváně). Věnujme se podstatě. Sanskrtské a pálijské slovo buddha se překládá jako „probuzený, osvícený,“ proto můžeme Siddhárthu nazývat Buddhou až po jeho osvícení. Do té doby se o něm častěji hovoří jako o Bódhisattvovi (osvícené bytosti, předurčené pro nirvánu, budoucím Buddhovi). Mladého Siddhárthu otec, v obavách o dědice trůnu a ve snaze ochránit ho před světem, uzavřel v horních poschodích paláce a do jeho velikého odchodu, předpovězeného bráhmany (kněžími), ho jen výjimečně pustil na vyjížďku do královských zahrad. Když tam princ spatřil vetchého starce, pak nemocného i mrtvého člověka a nakonec duševně vyrovnaného potulného asketu, stačilo mu to k uvědomění si lidských strastí, vzdal se života hospodáře a odešel coby asketa hledat spásu.

            Buddhovo osvícení se rozvíjí ve dvou fázích. Ta první je vnitřním zápasem, kdy se budoucí  Buddha odříká svému tělu a pak je v počínajících stádiích osvěcující meditace atakován „zlým.“ Zde však nevystupuje jako nadlidské stvoření a ani nijaký nový rozbřesk se mu nevyjeví. K avizovanému osvícení dojde až potom, když překoná zakoušenou temnotu univerzální negativity a zlomí ji. Druhé stadium se už odehraje v dosaženém úplném klidu, nikoli však darovaném. Buddhovo osvobození od svého já a poznání pravdy, jak je vlastně charakterizovaná nirvána, se rodí z jeho složitě nabyté duševní rovnováhy. Přesně v tomto okamžiku se Bóthisattva (budoucí Buddha) stává „probuzeným,“ tedy Buddhou. Znalosti, získané v meditaci, se staly jádrem jeho učení - střední cestou, bez  extrémů, dosaženou uznáním věcí jak jsou, a obsahující čtyři pravdy o lidské strasti, podstatě buddhistického učení. To vše je zatím intelektuálně jednoduše pochopitelné, ale osobní a zaujaté pochopení buddhistického odhalení vyžaduje vlastní bádání nebo meditace.