Jsou plné pohody ty dálkové pochody

Tak jsem v pátek brzo večer zalehla  kvůli bolavým zádům a zkusila jsem, co mi nabídne veřejná televize. Seriál Vyprávěj jsem viděla poprvé a hned mi zapnul v hlavě hromadu vzpomínek, protože hrdina seriálu dálkově pochodoval z Prahy do Prčic.Vzpomínáte si někdo na módu takzvaných padesátek? Kdejaký turistický oddíl nebo tělovýchovná jednota se předháněly v organizaci dálkových pochodů na padesát kilometrů.

Taky mě tenkrát zaujala podzimní Chřibská padesátka. Rozhodla jsem se hezky sportovně zakončit nejdelší prázdniny v mém životě. Maturita za mnou a odjezd na koleje do velkoměsta přede mnou. Cítila jsem se úspěšná, šťastná, sebejistá, těšila jsem se na první samostatné bydlení na kolejích. Takže jsem se bezhlavě vrhla do akce, o které jsem vůbec nic nevěděla a na kterou jsem nebyla připravená.

Nespočítala jsem si vůbec, jak dlouho tu padesátku půjdu, že bych neměla jít sama, že bych si měla vzít zásobu jídla a pití a taky baterku, protože v září se už brzo stmívá. A hlavně že bych měla rodiče upozornit na případný pozdější návrat, protože mobily žádné nebyly a pevnou linku měl málokdo. Naši byli zvyklí, že jsem na víkendy vyrážela s pionýry na výlety, tak se ani moc nevyptávali, měli svoje starosti, protože přijela návštěva na pouť. Autobus mě dovezl s ostatními účastníky k lesní cestě, tam jsem u stolku zaplatila poplatek 10 korun československých a vyrazila jsem od startu s nekvalitní nacyklostylovanou mapou.

První dvě stanoviště s čajem jsem prošla mezi posledními účastníky, dost se mi vzdalovali, protože mám krátké nohy. Asi dost brzo jsem sešla z cesty, protože lesáci nenahlásili nikomu, že pokáceli stromy i s turistickými značkami. Když jsem si uvědomila, že už vůbec netuším, kde jsem, narazila jsem na mladého muže, který taky zabloudil. Navrhl mi, abych se k němu připojila, protože to tam trochu zná, měl v té oblasti chatu a chodíval na hřiby. Ono mi taky nic jiného nezbývalo, vůbec jsem netušila, kudy mám jít dál.

Ještě k tomu navíc se zatáhla obloha, začalo pršet, setmělo se hrozně rychle. Už vůbec jsme neviděli cestu a tak jsme chodili za světýlky v dáli, on mě chytil za ruku a tahal přes kmeny, pořád mi dodával sílu a odvahu a pořád jsme mluvili a mluvili, o všem možném, abychom nemysleli na to, že jsme na tom opravdu blbě, že se nejspíš motáme pořád dokola. Asi v pět ráno jsme narazili na osamělý dům, naštěstí v něm vstávali do práce, tak nám poradili, jak jít dál po silnici.

Počítám, že jsme nachodili místo padesáti těch kilometrů celkem tak sedmdesát ne-li víc. V turistické ubytovně si ráno organizátoři pořádně oddechli, když jsme se tam objevili jako poslední. Ukázalo se, že kvůli tomu kácení zabloudilo víc lidí a několik ochotných turistů už bylo v pohotovosti, aby nás hledali, protože Chřiby jsou hodně zrádné kopce. Nalili do nás čaj s rumem a půjčili mi pláštěnku. Když jsme šli na nádraží, už jsme ani nemluvili, rozechvění, protože jsme cítili, jak nás ta noc spojila, jak moc máme společného. Bylo mi moc zvláštně a při vší únavě strašně krásně.

Dostala jsem dlouhou krásnou pusu. Jenže další romantika se nekonala, naše vlaky jely každý na opačnou stranu, on už byl ženatý a měl doma mimino, ani adresy jsme si nevyměnili. A doma jsem dostala od matky pořádnou facku naposledy v životě. Dnes dobře chápu, proč mi ji dala, musela prožít nekonečnou noc strachu.