Veselé Vánoce aneb karanténa za všechny prachy.

Bylo 20. prosince a já se fakt velmi těšil na Vánoce, připraven se oddávat cukroví, koledám a dárkům. Bohužel skutečnost byla zcela jiná, taková covidová, až karanténní. Tohle je můj příběh.

„Miláčku, já nemám chuť,“ ozvalo se po ránu. Rozespalý jsem pronesl: „Tak si zavolej doktorce a zeptej se, co a jak.“ Samozřejmě, test byl pozitivní. Pro mě to znamenalo, že jsem volal doktorovi, a ten mi nařídil karanténu a za 5 dní test. Takže uzavřen doma s potenciálním bacilonosičem, krásné svátky. U přítelkyně se covid potvrdil.

Moje imunita je vesměs dobrá, proto jsem si fandil, že COVID nedostanu. S obavou ze ztráty chuti jsem se pustil do likvidace zásob cukroví a vína. Vychutnával jsem si vanilkové rohlíčky, linecké, ježiši, to bylo. Přesně na Vánoce jsem měl pocit, že jsem vyhrál. Sice jsem měl depku, že jediný můj pohyb byl z WC na WC, ale zase jsem měl božský klid. Průběh COVIDU u přítelkyně byl mírný, což mi nahrávalo do karet. Moje důvěra v mou imunitu a zázvor byla silná! Ach, ta slepá víra!

Odpoledne se docpávám posledním cukrovím, žvýkám a dívám se na svůj nafouknutý pupek a náhle si říkám: „Do prdele, to cukroví chutná jak chleba!“ Ano, hádáte správně, z ničeho nic jsem ztratil chuť, čich i vánoční atmosféru. Pak jsem šel na test a hádejte co? Byl tady, covid se na mě usadil, pozdravil a začal mi dávat co proto. V létě jsem měl bloknutý krk, samozřejmě, že pan covid to věděl. Takovou bolest zad bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Léky? Na co? Nic nezabralo, já ležel na gauči a prosil pána boha o zbraň, šátek a někoho, kdo má odvahu.

Čas plynul, já trpěl, nejen bolestí, ale i absencí takových normálních věcí. Vůně popelnice při vynášení koše. Vyhýbání hnědým nástrahám venku, křik opilců, létající věci z oken při manželských hádkách, ach jo, takové ty obyčejné věci ze sídliště. Prostě i ty maličkosti mi chyběly.

Přehoupl se nám rok a já 4. ledna poprvé vyšel ven, zrovna tuším, že pršelo, zima. Já šel pomalu, odpadkový koš v ruce, cítil jsem vůni kontejnerů, viděl hromádky, dokonce slyšel křik z okna naproti, ale víte co? Stejně to byla krása, protože jsem se cítil volný, bez bolesti zad. Skoro jsem tančil, lehce nakračoval. „Do prdele, já se na to můžu vysrat, zasraní psi,“ ozvalo se.

Toto je příběh mé karantény, ztráty iluzí. Jaký je váš příběh? ;)