Víte, když někdo, koho jsme opravdu milovali navždy odejde, nezmizí. Naopak se zvláštně spojí s každým vaším krokem a vším, co uděláte nebo neudelate. Zůstane s vámi, uvidíte.

Také jsem měl dědu místo táty, padl 1941. Byly mi dva roky. Dobře, chlape!

Jiří, dědeček na Vás bude hrdý...krásné vyznání člověku, kterého milujete

Poslední  věta je z nejpravdivějších.

Já mám dodnes v sobě poslední větu, kterou jsem večer řekla svému tchánovi (měla jsem ho ráda).

Přišla jsem se večer na něco zeptat a děda mi řekl, že vždycky jenom prolítnu a ať si na chvilku sednu. Měla jsem doma děti s rozepsanými úkoly a rozvařenou večeři.

Tak jsem slíbila, že druhý den si udělám čas a příjdu nadýl.

Ráno mi syn volal do práce, děda zavíral okno, najednou spadl na zem a nebyl.

Takže pro všechny : najděte si pro své blízké čas, nic se nedá vrátit.

Tchán nežije už 20 let a ve mně je to pořád.