Když tetička miluje slepice aneb čmelíci do útoku!

Každý měl nebo má tu starou tetičku z vesnice, s králíky, slepicemi, domácími buchtami a hodně prací. I já jednu takovou mám, toto je její příběh, který je hodně úsměvný a zároveň smutný.

Pondělí, pracovní týden začíná a já plný energie usedám na židli. Zákazníci nikde a já pomalu zjišťuji čas a místo. Podívám se na hodinky a vidím, volá tetka. Zvednu telefon a ozve se: „Jiříku, máme problém, začaly mi kapat slepice, asi to je ta ptačí chřipka!“ Klidným hlasem odpovím: „Teti, ty máš slepice na dožití, není možné, že prostě je dohnal čas?“ „Ne není, a nebuď zase chytrý, dnes to musíš vše zabít!“ To byl teprve začátek a moje noční můra teprve započala.

Den v práci stál za… a já musel uvažovat, jak popravím 10 slepic, které začaly kapat na neznámou nemoc. Hodiny ukázaly poledne a v tom volá tetička: „Jiříku, není to ptačí chřipka, já vzala tu jednu slepici a leze po mě něco černého, to budou ti čmelíci!“ S troškou obav jsem zadal do vyhledávače spojení „čmelík, malý roztoč“, který napadá drůbež, ve výjimečných případech i jiné savce či člověka. „Dobře, dojedu a nějak to vyřešíme“, dodal jsem do telefonu.

Dojel jsem na místo a vyzpovídal tetičku, jak a co se stalo. Začala povídat: „No víš, ony ty kozy nechtěly chodit na bidla, tak jsem je tam dávala, je to asi měsíc.“ Krve byste ve mně nedořezali, k tomu jsem se dozvěděl, že jí v noci už něco kouše asi 14 dní, ale že prý si myslela, že jsou to potničky. Bůh mě trestá a já musel začít jednat. Do kýble jsem si dal vodu, natáhl hadici na dvůr, dal si rukavice a šel vyřešit problém se čmelíky, kdybych tenkrát věděl, že to je pouze kapitola knihy, dám si facku!

Druhý den jsem začal řešit čmelíky v tetině ložnici a na ní samotné. Nevzdělán, s nutnou dávkou zlosti jsem vstoupil do lékárny. „Dobrý den, poprosím šampon na psy,“ křičel jsem od vchodu. Paní za pultem se usmála: „Pro jakého pejska to bude?“ S ironií jsem odpověděl: „Tetička, 85 kg, 75 let, čistokrevná.“ No paní se začala uculovat a zeptala se, jaký mám paní problém. Popsal jsem situaci, dle sdělení ale šampon na roztoče není a šampony pro psy už neobsahují žádnou chemii, nějaké vonné blbosti, co parazity odpuzují, ale nezabijí. A ty pouze na objednávku. Prošel jsem 3 lékárny, moje naštvání začalo gradovat. V poslední lékárně jsem na otázku, co bych si přál, jsem odvětil: „Slepice jsou chytřejší než moje tetička, nechtěly na bidla, tak je tam nosila, takže je plná čmelíků, máte něco na vlasy?“ Paní lékárnice se začala fakt smát, celou situaci jsem jí vysvětlil, dostal jsem šampon na vši s důrazem, že neví, jestli to pomůže.

Třetí den jsem vezl tetičce šampon + nějaké přípravky na roztoče. Celou ložnici jsem poctivě vystříkal, tetičce umyl hlavu, zabalil a modlil se. Pro její kočku jsem koupil taktéž přípravek. S pocitem naděje jsem odjel domů. Volám ráno: „Tak co teti, už je to lepší?“ Chvilka ticha: „No nevím Jiříku, kočka celou noc nespala a já taky ne.“ Zamyšleně jsem se zeptal: „Ty mi chceš říct, že jsem koupil přípravky za xx Kč a ty jsi do ložnice opět pustila tu blechatou kočku?“ Ozvalo se ticho: „Ale ona spala na vyprané dece!“ Zatnul jsem pěst a velmi se kousal do jazyka.

Nebudu Vás napínat, šampon nepomohl, postřik taky ne, takže musela nastoupit profesionální likvidace. Kočka byla vystěhována na dvůr, i přes nesouhlas tetky. Odborník celý dům vystříkal, tetička dostala několik umytí psím šamponem. Po týdnu nervů, telefonátů, bojů s kočkou, tetičkou, lékárnickým systémem, jsem si ulevil! Vše bylo snad v pořádku.

Nakonec můžu říci jen pár věcí, slepice jsou inteligentní tvorové, prostě nechtěly do kurníku, který byl zamořen. Tetička je zase hodně citlivá, tak je dávala na bidla. Vesměs soucítila tak se zvířaty, že sama musela zkusit čmelíky. Sice jí to stálo hodně nervů, mně pár let života, genocidu slepic, volání na různé deratizační firmy, hodiny hledání, ale boj jsme vyhráli. Já si jdu dát panáka, protože při vzpomínce na tento příběh se mi zvedá tlak ….

Hezký den