Bez mučení se přiznávám, že jméno Zdeněk Ondráček jsem slyšel v nedávné době poprvé. Bohužel souvislost nebyla příliš šťastná. Soudruh Ondráček bijící mladé revolucionáře v roce 1989 (podle jeho vlastního přiznání i dívky), zastupitel Ondráček v kraji Královéhradeckém, policista, zástupce ředitele gymnázia v Úpici a v neposlední řadě dárce zákonů – poslanec Zdeněk Ondráček za KSČM. Je to normální? Je to morální?
K členství v předlistopadové komunistické straně mohlo vést velké spektrum důvodů a jsem si vědom toho, že někdy zkrátka nebylo na výběr. Státní aparát měl dostatek pák, jak občany zastrašit a dát jim prakticky jen dvě možnosti – „buď ano a nebo jo“. Nicméně vzhledem k tomu, že byl pan Ondráček členem KSČ a po listopadu plynule přešel do nově vzniklé KSČM, je pravděpodobné, že ho k jeho jednání nikdo nenutil. Bijící do očí je pak především jeho opakovaná lež ohledně dění na Václavském náměstí během Palachova týdne v lednu 1989. Ondráček několikrát tvrdil, že demonstranti měli zbraně a útočili na bezpečnostní orgány, jichž byl členem. Toto tvrzení však drtivá většina přítomných vyvrací a obecně jsou známy naopak policisté provokatéři.
Člověk, který kdysi bojoval proti vzniku demokratického (tehdy) Československa dnes usedá do křesla v zákonodárném sboru našeho státu. Navíc pod třešňovou vlajkou KSČM s hesly jako „S lidmi pro lidi“ nebo „poctivost se musí vyplácet“. Je to výsměch a urážka, která mě více než rozčiluje, spíše činí smutným. Vzhledem k Ondráčkově minulosti byla samotná jeho kandidatura zkrátka absurdní. Vypadá to, že snaha komunistů se od bývalého režimu co možná nejvíce distancovat se časem vytrácí (viz oblíbená Marta Semelová). Jenže jak se zdá lidem to nevadí. Komunisté dostávají hlasy a pan Ondráček se už několik měsíců vyhřívá v poslaneckém křesle. „Poctivost“ se mu zkrátka vyplatila.
