Patnáctý den od nového roku, který s sebou nese stejnou číslovku v těsném závěsu za již zajetou dvacítkou, se mi jeví, jako příhodný k pokusu o obnovu pravidelného blogování. I ta novoroční deprese pomalu pomíjí, a tak si zase mohu hlavu plnit problémy lidstva, namísto jen těch mých. A nemusím chodit vůbec daleko. Stačí otevřít, kliknout, číst… někdy jen titulek a už to na váslítá.A co je tradičně skloňováno nejvíce? Islám a náš pan prezident.
Charlie Hebdo, satirický francouzský časopis, který si rád dělá nekorektní legraci ze všech a ze všeho. Náboženství samozřejmě nevyjímaje. A to především vtipnými karikaturami vycházejícími přímo na obálkách a zobrazující kde koho včetně proroka Mohameda, čemuž někdo fandí, někomu se drsná satira nelíbí, někoho dokonce uráží a někdo o ní nikdy neslyšel. Důležité však je, že tento časopis byl a je symbolem svobody slova, která je jedním ze základních kamenů západních demokratických systémů. Naneštěstí ve světě existují systémy, které mají v základech kameny naprosto odlišného ražení.
Když vyšla minulý týden v úterý na internetových serverech zpráva o útoku na redakci francouzského satirického časopisu, bylo to pro mě osobně stěžejní vtažení do kruté reality. Reality, kde se islámští extremisté, o jejichž hrůzných činech denně slyšíme prakticky na každém kroku, nenacházejí kde si na východě v pustinách, kterých se nohy běžného svobodného člověka ze západu dotknou jen zřídka. Naopak. To co hlásá samotný IS a před čím sice jsme varováni, ale varování přijímáme spíše laxně, se děje rychleji, než si kdokoli dovolil představit. Stovky mladých muslimů, kteří vyrostli a celý život žili v demokratických státech, se vydávají na blízký východ bojovat v řadách extremistů. Vliv radikálního islámu však dopadá i na samotné obyvatele západu. A výsledek je vůbec ten nejhorší, jaký si lze představit. Ztráty na životech.
Netřeba dlouho přemýšlet před odsouzením násilí páchaného radikálními islamisty kdekoli na světě. Přesto se snažím pochopit. Já osobně, a mám dojem, že se mnou i většina západního světa, nejsme schopni ani v nejmenším pochopit, co pro stoupence islámu znamená víra v jeho boha. To, co mi bereme za samozřejmou satiru a nezpochybnitelný projev svobody slova, berou oni naopak samozřejmě za urážku. A člověka západního demokratického, tím spíše ateistu, snad způsobem na obdobné úrovni urazit ani nelze. Ale ani tento fakt právo na násilí neumožňuje. A to jak v rámci západního, tak v rámci chápání islámu.
„Násilí nemá s vírou nic společného,“ znělo hlasitě z úst muslimů žijících ve Francii, kteří tak odsoudili útok extremistů. A mně se ulevilo. Ulevilo se mi, že nejsou mé ideály úplně milné a vražda nemůže být spojována s žádnou vírou. V kohokoli. Zároveň je mi jasné, že karty jsou rozehnány. Stačí, co slyším okolo sebe. Lidé jsou rozčilení, mají strach a přestávají rozlišovat. A to je strašně špatně. A do pochodu se dávají také legie těžkých, až nahoru zavázaných, bot, které snad teď místo pana Vandase vede nejznámější český Asiat. Vždycky je to o lidech, a škatulkování naší společnost zničí.
Je mi jasné, že to není snadné. Vlastně je to docela těžké i pro mě samotného, protože útok ve Francii i v Nigerii stále ještě vstřebávám (a jejich počet se zvyšuje), ale ani tohle nás nesmí přivést na cestu předsudků a nenávisti založené na rasové, náboženské, jakékoli odlišnosti.
Což mě přivádí k druhému zmíněnému tématu, které vládne internetům. Pan prezident, jehož kancléř se měl díky svým schopnostem stát raději realitním makléřem, by měl rád děti pěkně rozřazené. Žádné míchání handicapovaných s „normálními“. To už si snad děláte legraci ne?
On opravdu neví, co mluví. Alespoň, už kvůli němu, doufám.
