Jakoby ten podzim nebyl sám o sobě dostatečně frustrujícím a depresivním. Vedle mrazíků, pomalu zalézajících za nehty, tlejícího listí a mokrých nohou, oslavila demokracie dvacáté páté narozeniny. A co bylo na programu místo opravdové oslavy svobody, které bychom si měli vážit a vzdát holt těm, díky kterým si jí můžeme patřičně užívat? Zas a jen ten náš vulgární prezident. Pětadvacet let. Výročí, které si zaslouží pozornost. 17. listopad je každým rokem důstojný svátek, ale letos bylo cítit ve vzduchu něco víc. Alespoň já jsem to cítil. Cítil jsem potřebu se zastavit, ohlédnout zpět a poděkovat. Nejsem na světě dostatečně dlouho, abych pocítil křivdy minulého režimu na vlastní kůži. A upřímně jsem za to vděčný. Jsem vděčný, že žiji v malé středoevropské zemi, která měla dostatek odvahy, aby se vzepřela a směřovala na západ. K liberálnímu myšlení a k demokracii. A za to si přece zaslouží trochu úcty. Zapálená svíčka na Národní třídě je to nejmenší. A čeho jsme se místo toho dočkali? Nenávisti, zloby a záště, které ani na ten jeden den ze srdcí nás, Čechů, zkrátka zmizet nedokážou. A to je smutné.
Miloš Zeman je prezidentem České republiky. To je prostý fakt, který musí každý, kdo chce žít v demokracii akceptovat. Byl zvolen většinou voličů a jeho mandát mu mimo jiné udává povinnost účastnit se pietních akcí, jako je například výročí Sametové revoluce. A tak pan prezident promluvil. Jenže nebyl slyšet.
Sám osobně se řadím k odpůrcům pana Zemana. Nevolil jsem ho. Není mi sympatický. Vadí mi, že podkopává (ale v tom bohužel není sám) veškeré lidsko-právní názorové směřování naší země. A v neposlední řadě jsem pobouřen jeho slovníkem. Téměř pokaždé, když narazím na další z jeho zásoby pro mě nepochopitelných názorů a tezí, je mi smutno. A smutno mi bylo i 17. listopadu při sledování jeho projevu na pražském Albertově. Ale ne ze Zemana, nýbrž z nás. Z nás odpůrců současné hlavy státu.
Hluk, pískot, vřava a nakonec vejce. „Buranství“ a primitivnost v praxi. Z jakého důvodu se jde někdo v den, který symbolizuje porážku komunismu (tím spíše při výročí pětadvaceti let) postavit do centra Prahy a házet vejce na evropské státníky? Aby ostatní přítomní prezidenti viděli, že v naší zemi je něco v nepořádku? Že pohrdáme vlastním prezidentem a ani v nejmenším si ho nevážíme? Hloupost. To se dá přece vyjádřit i jinak. Nebo vlastně asi ne. Ne u nás. Ne v Čechách, kde je každý plný nenávisti. Kde si každý stále jen stěžuje a ani jeden den v roce (jeden den za posledních 25 let) nemůže v klidu uctít odkaz těch, kteří nám darovali svobodu. O ty přece v pondělí šlo. O Václava Havla a český disent. O lidi, kteří se nechali zavírat a bojovali proti totalitnímu režimu s vizí, třebaže na první pohled utopickou, že se náš stát dokáže transformovat v zemi, kde jsou lidská práva samozřejmostí. Ne. V hlavní roli opět Zeman.
Martin C. Putna, který na vlastní kůži ví, že chování pana prezidenta je často naprosto nevhodně a absurdně ovládáno osobními (ne)sympatiemi píše pro Lidové noviny, že ta vajíčka měla být zkažená. Inteligentní člověk, elita národa, by řešil osobní spory pukavcem vrhnutým na hlavu státu. Tleskám. Copak není zřejmé, že takto prezentovaná nevole vůči našemu prezidentovi mu bude naopak ku prospěchu? Evidentně ne.
A aby toho nebylo málo, „Wall is over“. Souhlasíte nebo ne? To je přece úplně jedno. Pokud jste frustrováni, běžte to zas domalovat.
