„Komunismus je svinstvo, bolševici jsou svině…“ zní trefná replika z úst Jaroslava Duška ve filmu Jana Hřebejka Pupendo a nad touto prostou pravdou lze těžko polemizovat. Nad čím však polemizovat lze, a to dalekosáhle, je otázka, nakolik je tato pravda důležitá dnes, téměř dvacet pět let od sametové revoluce. Měli bychom stále vidět levicovou ideologii jako nebezpečného nepřítele? A pokud ano, vidíme jí tak? Demokracie je v naší zemi ve srovnání s totalitním režimem teprve těsně za polovinou své existence. Kde bereme jistotu, že se historie nebude opakovat? Nikde, ale většině obyvatel je to zkrátka hezky česky jedno.
A proč by taky nebylo. Volby (které dokážou sami o sobě ze židle zvednout v nejlepším případě polovinu právoplatných voličů) nám ukázaly, že míra tolerance (nebo hlouposti?) je v naší zemi opravdu vysoká. Jak jinak by mohl člověk, který čelil obvinění s vědomé spolupráce s komunistickou tajnou policií získat takovou podporu a stát se jedním z hlavních hybatelů zdejší politiky. Divit se však není na místě.
Nehodlám se do nikoho konkrétně strefovat a už vůbec nemíním přirovnávat zakladatele hnutí ANO k hrozbě levicové ideologie. (Nehledě na to, že spíše než někdejší spolupráce se stranou stojí za zvážení, zda je v pořádku hromada české politické a mediální moci v jedněch slovenských rukách). Andrej Babiš boj za očištění svého jména vyhrál, tak rozhodl soud a přesto, že padlo odvolání, je to prozatím právně bez diskuze (stejně jako fakt, že Babiš byl komunistou). Zajímavé ale je, že to už nikoho nezajímá.
Česká společnost je frustrovaná. Frustrovaná politickým děním, které nás čím dál tím víc přesvědčuje, že věřit se nedá opravdu nikomu a ničemu. Každý, kdo se pak alespoň minimálně liší (nejlépe odmítáním politiky jako takové) slaví úspěch. I kdyby to byl bývalý estébák. A pokud to bude tímto způsobem pokračovat dál, kdo přijde s osvětou příště?
Ať už je znechucení chybným vedením našeho státu jakékoli, neměli bychom se pouštět svých ideálů. Tím spíš, když jsme zemí, která si s sebou nese cennou zkušenost totalitního režimu. Na to bychom neměli zapomínat nikdy a určitě ne po „pouhých“ pětadvaceti letech. Svoboda je k nezaplacení a je ošemetné a hloupé brát ji jako samozřejmost. Tak nebuďme lhostejní a berme to v potaz, až se zase budeme rozčilovat nad absurditami české politiky a hledat novou spásu.
