V půli cesty

Už dlouhá desetiletí připomínám při vhodných příležitostech příběh dvou generací. Na začátku jeden geniální fyzik, jehož teorii chápal jen málokdo, po čtvrtstoletí bylo chápajících víc a po padesáti letech se teorie vyučovala.

Když jsem měl  před čtvrtstoletím naivní snahu míchat se do věcí veřejných, navrhoval jsem výstavbu dostupných malometrážních bytů tehdy nedostatkových, např. garsoniér pro svobodné singles, bezdětné manžele, zaměstnance cestující za prací a seniory. Byl jsem rázně odmítnut slovy „žádné králíkárny stavět nebudeme“. Netušil jsem, že tuto pitomost dokáže vyslovit více lidí než jeden.

A tak se nejnověji dozvídáme, jaký je nedostatek volných bytů, zvláště těch malých, jak jejich ceny nehorázně rostou. Pro normálního zaměstnaného jedince jsou nedostupné, pro mladou dvojici představuje bydlení vážný problém. Senioři zatím žijí ve svých bytech postavených svépomocí za minulého režimu a ze svých úspor.

Ale nezoufejme. Už jsme v půli cesty. Neinteligenci, která řídí tuto společnost konečně dochází, že tu je problém. Přesně po čtvrt století. Takže už chybí jen dalších dvacet pět let a bude se „řešit“. Jen se obávám, že u toho bude rušno. Jedna generace bez bytů po rodičích, s nevalným příjmem, a přitom odvážná a bez skrupulí.  Půjde tvrdě za svým. Nebo si myslíte, že už je čas?