Tam i tam

Dohady jestli patříme na Západ a v žádném případě ne na Východ jsou zbytečné a trapné. Přesněji řečeno, je to především zviditelnění samotných hlasatelů té jediné a univerzální pravdy. 

Pokud máte jen jeden neměnný názor, pokud odmítáte diskutovat, pak raději nečtěte. Budete se zbytečně rozčilovat.

Jsem Čech, vlastně podle narození Čechoslovák. Každý občan na tomto území by měl být označován jako Čech a ne český občan původem z Maroka, český občan původem z Vietnamu atd. Myslím, že už jsem kdysi zmínil krásnou hlášku vietnamského prodavače: „My Češi si musíme pomáhat.“ Souhlasím a v případě potřeby mu rád pomohu.

Máme okolo sebe mnoho pracujících Poláků, mnoho Ukrajinců a dalších. Slováky nepočítám. Díky základní vojenské službě, která s oblibou delegovala Čechy na Slovensko a naopak je mezi námi mnoho smíšených manželství s příbuznými na východě. A až na výjimky jsme jedna parta.

Pro fanatiky hlásající rozbroje a směřování výhradně na Západ mám příběh, který se skutečně udál. A od té doby, ať se líbí – nelíbí, jsem ve středu Evropy a kontakty hledám na všechny světové strany. A protože vím, že jemná ironie nebo nadsázka se těžko chápe, tak budu tvrdě realistický.

Bylo to po oné „pomoci spřátelených armád“. Pamětníci vědí, že s výjimkou některých funkcionářů a kariéristů se to nelíbilo nikomu. Dokonce většinou ani členům KSČ. Mám řadu známých, kteří tehdy ze strany dobrovolně vystoupili, nebo byli odejiti.

Vrchnosti se tento stav nelíbil a tak začaly nepříjemnosti. Tzv. prověrky. Aby se zjistilo, kdo si zaslouží dobré místo, tedy přesněji, jak ze stávajících pozic vyhodit jedny, aby se na jejich místa mohli dostat jiní. (Dnes tomu říkáme lustrace.) My nestraníci jsme netušili co nás čeká, i když se prý v Česku všechno vykecá.

I mě si pověřená komise zavolala na kobereček.  Bylo nutno zjistit, jestli si jako příslušník pracující inteligence zasloužím své pracovní zařazení nebo budu přeřazen jinam. (Kde bych si vydělal o nějakou stovku víc.) V naší komisi byli naši nadřízení, vesměs slušní lidé. Pro ideologické bojovníky dodávám, že např. přímému nadřízenému jsme neříkali soudruhu vedoucí, ale pane M. A padla jediná otázka, otázka, kterou jsem nečekal: „Tak nám Karle řekni, jaký máš vztah k sovětským lidem!!!“ Pro svou mladickou vyjevenost jsem ani moc nepřemýšlel. (Ale rozlišoval jsem lidi, papaláše a lampasáky.) Mezi lidmi jsem rád dodnes a tak moje odpověď zněla:  „Stejně dobrý, jako ke všem lidem na světě.“

Zdálo se mi, že členové komise přímo zajásali: „Já jsem věděl, že se na tebe můžeme spolehnout“, řekl šéf. Stejně dopadli i kolegové a vedení bylo spokojeno, jak dobře pracuje s uvědomělými lidmi. Jinde na tom byli hůř a zajímavé je, že kádrový fanatismus byl většinou vyvolán práskači mimo kolektiv. Z našeho kolektivu byl odejit také jeden. A nevím, jestli neprozradím moc, ale říkalo se, že jako sportovec a fanda byl přeřazen kvůli nadšené oslavě tehdejšího skvělého vítězství našich hokejistů nad sovětskou sbornou na základě stížnosti ze svého bydliště.

Nelhal jsem. Dodnes mám rád lidi. Kluci s kluky mohou být parťáci a děvčata s děvčaty kámošky bez ohledu na vizáž. Takže jezděme na západ i východ, stejně jako na sever a jih. Když mně to prošlo tehdy, musí vám to projít i dnes. Všude žijí dobří i špatní lidé. Liší se jen zvyky a názory, které do nich nacpe současná společnost. A stále platí, že půjdete-li dost dlouho na západ, vrátíte se z východu. Pro vás ještě platí: Já jsem Já.

I když jsem Čechoslovák, jsem všudezdejší. Buďte taky.