Řešení

Česká televize je vděčné téma. Jedno z těch, která rozdělují občany. Zainteresovaní ji chválí, jiní kritizují. Zbytečné vášně. Stačí vzít na vědomí dva fakty.

Tak především, redaktor je obvykle podřízený šéfredaktora. Šéfredaktor není vlastník média, tím je někdo další. Vím-li kdo je vlastníkem, pak vím čí chleba redakce jí a tedy čí píseň zpívá. Nezávislý novinář by musel být sólista. A za druhé, privatizace byla svého času řešením pro státem řízené organizace. Dnes už to neplatí?

Takže stát by měl mít jeden televizní a jeden rozhlasový kanál, vládě k dispozici. Na tom by byly důležité informace včetně tiskovek a záznamů z vlády a parlamentu. Samozřejmě se předpokládá, že by ho financoval sám. Pochopitelně. Kdyby chtěl stát udělat něco pro vzdělání, pak by mohl mít ještě druhý televizní kanál pod správou ministerstva školství. Ten by vysílal výhradně vzdělávací dokumenty. Finance z rozpočtu ministerstva. Pokud by ministerstvo druhý kanál nechtělo, pak jim mohu prozradit, jak se před půl stoletím dělaly vzdělávací projekce pro školáky – v rámci vyučování.

No a všechny ostatní kanály zprivatizovat. Ať si jejich vlastníci vysílají podle svého vědomí a svědomí. Divák (posluchač) si to přebere a bude-li chtít i zaplatí.