Ostuda, kterou se ještě chlubíme

Chlubit se něčím neslušným, špatným, nebo kriminálním, je projev psychické poruchy, pokleslé inteligence nebo puberťácké touhy pro zviditelnění. Jenže ono to začíná být běžné i mezi dospělými, rozumnými lidmi.

Žijeme v poměrně slušných poměrech. A to mě nezajímá HDP a moudra našich předních ekonomů. Z toho mě dokonale vyléčily některé propagandistické výroky, např. prohlášení jednoho z nich v televizi, že americké sankce se našeho automobilového průmyslu nedotknou, protože do Spojených států prakticky nevyvážíme. Několik minut(!) nato prohlásil jiný špičkový odborník, že americké sankce mohou být pro nás vážný problém, vzhledem k našim subdodávkám například pro německé partnery. Pak je berte vážně.

Co pokládám za ostudu této společnosti je fakt, že přiznává značný počet dětí školou povinných, které nemají na školní obědy. To je nejen drsné, ale přímo trapné. A dokonce existují dobrodinci z povolání, kteří na tuto smutnou skutečnost požadují příspěvky a jsou ochotni organizovat sbírky. Hotová rozvojová země. Uvažujte!

Kolik stojí školáka oběd ve školní jídelně? Desetikoruny, odstupňováno podle věku. A teď si zjistěte, kolik se dá vydělat na pracovní brigádě. Pod sedm pětek nikoho neseženete, existují i nabídky kolem dvojnásobku za hodinu. Za hodinu prosím!

Takže si můžete spočítat, kolik takový sociálně slabý rodič musí odpracovat hodin (!) na obědy pro své dítě po celý měsíc. K tomu nejsou zapotřebí ani politické programy, ani neziskové organizace. Stačí jen trochu dobré vůle a hlavně smysl pro povinnost. Člověka zaměstnat, dát mu odpovídající plat. Jinak totiž nejsme ani stát sociální, ani stát lidský. Zvířátka se o svá mláďata starají s vynaložením maximálního úsilí. Co jsme my?