Jsou chvíle, kdy má člověk potřebu napsat jen proto, aby si ulevil. Ta chvíle je teď, v souvislosti s včerejším pádem vlády.
Ne, že bych měl tu vládu v oblibě – za moc nestála. Ale už jen vystoupení komunistických poslanců, protkaná starobolševickou nostalgií, při kterých se každému slušnému člověku musel zvedat žaludek, mě stavěla na stranu odvolávaných. Rovněž skupina koaličních torpédovačů vlastní vlády, zcela nekompaktní partička, kde každému jde o něco jiného a všem společně snad jen o vlastní ješitnost, mě o svých pravdách přesvědčit nemohla. Že se jedná o zcela nesporný důkaz nezodpovědnosti a destruktivnosti zhrzených paroubkovců a komunistů, majících trvalou radost, mohou-li jakkoli škodit, řeší většina komentářů hodnotících závažné důsledky pádu vlády v okamžiku předsednictví EU a ekonomické krize a lze jim opravdu jen těžko oponovat. A pak je tu aspekt pro mě nejpodstatnější: co dál? Jak jsem již napsal, z dosavadní vlády jsem nejásal, mnohdy mi na ní ledasco dost vadilo, či mě dokonce štvala. Ale – abych se mohl postavit na stranu těch, kteří této vládě k pádu pomohli, musel bych si prvořadě zodpovědět elementární otázku: je na obzoru nějaká lepší alternativa? Dojde-li na strašidelnou variantu Paroubkova ČSSD se skrytější či otevřenější podporou komunistů, lze očekávat, že se v krátkém horizontu dosavadní nevalná vláda bude jevit v podstatně příznivějším světle. Což je ovšem slabá útěcha v této chvíli a o to slabší bude ve světle důsledků činnosti vlády mnohem horší...
